Jméno autorky Václavy Eiblové mi znělo povědomě, když jsem do ruky vzala její novou sbírku básní s názvem Tibi et igni – Tobě a ohni. Pátrala jsem v paměti a nakonec mi pomohl až dovětek o autorce na konci knihy, kde jsem se dozvěděla, že autorka za své básně už obdržela několik ocenění, mimo jiné i čestné uznání v literární soutěži „O Tachovskou renetu“, jíž jsem se svého času také účastnila.

Co napsat o autorce, která sbírá jednu cenu za druhou a neopakovat se přitom? Sotva jsem přečetla první báseň, věděla jsem to. Verš „kdyby štěstí bylo průhledné,“ mě doslova přibil k židli. Ano, a o tom to je. Kdyby štěstí bylo průhledné. Nebylo by oč stát, kdybychom věděli dopředu, co nás čeká, nemyslíte?

Nebo „že všechno bude stejné, že nic se nezmění...“ Docela obyčejná slova a kolik toho vlastně říkají. Protože nic není stejné a všechno se mění, a i když bychom si někdy přáli nic neměnit, časem pochopíme, že to nelze. Vždyť kdyby zůstalo všechno stejné, jak by to nakonec dopadlo? Okoukalo by se nám to, znuděně bychom se potloukali od ničeho k ničemu, bez energie, bez nápadů, které by nenašly uplatnění.

A tak ačkoli „já“ nejsem „Já“ a k ohni mám také daleko, cítím, že i přesto jsem se dokázala ponořit do autorčiny milostné poezie, dokázala mě uchvátit, něco mi dát a to i přesto, že některé básně se mi líbily víc a některé zas méně – jako se nám líbí jeden den víc než ten další a tak dále. Určitě však sbírka stojí za povšimnutí. A snad i to, že autorka si knihu musela vydat vlastním nákladem, jinak by nejspíš vydána nebyla.

Pro poezii zkrátka v našem světě není příliš místa. Peníze se šetří na jiné věci, důležitější. Ale kdo rozhoduje o tom, co je právě to „důležitější?“ Knížka je vázaná, působí křehce a něžně a jako takovou si ji ráda zařadím do své knihovničky a čas od času se k ní jistě budu i ráda vracet.

Knihu vydalo nakladatelství DOKOŘÁN.

^{Zdroj fotografie: archiv Rozhledny (autor Renata Šindelářová)}