Už několik let jsem členkou Knižního klubu, což obnáší jednu neopomenutelnou povinnost – z každého katalogu si vybrat alespoň jednu knihu a závazně si ji objednat. Zpravidla poštou, protože prodejen Knižního klubu existuje pár a pro ty, kteří nebydlí v Praze nebo třeba v Ústí nad Labem, není leckdy možné jet si koupit knihy přímo tam. Takže samozřejmě objednávají poštou na dobírku – jako já. Zprvu poštovné činilo 35 Kč, ale časem se vyhouplo na 80 Kč, což není zase tak zanedbatelná částka vzhledem k tomu, kolik knih si člověk objednává. Pokud jen jednu, vlastně neušetříte (i když přesně to by mělo být výhodou členství Knižního klubu), kniha vás vyjde dokonce dráž než kdybyste si ji koupili v docela obyčejném knihkupectví.

A tak to už pár let řeším tím, že využívám manželových častých služebních cest do hlavního města a on mi knihy kupuje přímo v prodejně Knižního klubu. Bezva, ale občas se stane, že se zrovna žádná služební cesta nekoná – jako právě teď.

Shodou okolností jsem měla cestu do Prahy já. Nejezdím tam často, tudíž jsem přesně ten typ, o kterém se říká: "Hele, balík z venkova přijel do města, prchejte..." No a když už jsem se ocitla v Praze, škoda nevyužít šance ušetřit... A tak jsem se spolu se svou kamarádkou vydala metrem na Václavské náměstí. Složitě jsme přemýšlely, jaký lístek zvolit (samozřejmě, abychom ušetřily...) a naše složité přemýšlení muselo hodně pobavit ty, co nás, pohlcené myšlenkami, míjeli...

Koupily jsem si lístek za 8 Kč (věděly jsme, že pojedeme pouze tři stanice a tudíž nám tato levná, nepřestupná jízdenka na 15 minut jízdy postačí). Pražští čtenáři už možná tuší, jaká bije, ovšem my jsme netušily nic... Dokud nám cestu nezastoupil podivný chlapík. A my, naivky, jsme si ještě myslely, že nám něco nabízí a mlčky zavrtěly hlavou, jako že „nemáme zájem“. Bohužel, on zájem měl. O nás a o naše lístky. Zamával na nás odznakem a jeho první věta zněla: „Jste z Prahy?“

Připouštím, že v té chvíli mi blesklo hlavou, jestli s námi neflirtuje... Nicméně, ta naše venkovská, naivní duše, se nám zřejmě musela odrážet ve tvářích, když to věděl tak jistě, že se vlastně ani nemusel ptát. Když jsme trochu konsternovaně přiznaly, že nejsme, oznámil nám, že chce vidět naše lístky, které jsme mu, s hloupou hrdostí, obě vzápětí předložily... A pak přišla ledová sprcha – slova jako neplatná jízdenka, pokuta a to v tak ohromující výši (nebo aspoň pro mě ohromující) 500 Kč pro každou z nás, že jsem doslova zalapala po dechu – já, která jsem nikdy, nikdy v životě nejela na černo a mám platit za to, že jsem si, přiznávám, nepřečetla důkladně, jaký lístek koupit, pouze jsem logicky předpokládala, že když nepřestupuji, stačí mi ten nejlevnější. A přiznávám se podruhé, že i kdybych si ty pokyny přečetla (jak jsme poté s kolegyní, s křížkem po funuse, učinily), vyšlo by to nastejno, neboť termín „vnější pásmo“ by mi nic nenaznačil.

Tolik k mé naivitě (nebo blbosti – to nechť posoudí čtenář). Protože jsme odmítly zaplatit pokutu na místě (snad jsme pořád doufaly, že se nám to jenom zdá), vypsal nám onen nesmlouvavý naschválníček pokutový blok s tím, že je nutné pokutu uhradit do 14 dnů hotově přímo v budově Dopravního podniku. O čem nás ale zapomněl informovat, že když odmítneme zaplatit na místě, pokuta se zvýší na 950 Kč. Což jsme samozřejmě zjistily asi o hodinu později...

Co dodat. Chtěla jsem ušetřit 80 Kč a tak jsem „ušetřila“. Teď, před Vánoci, kdy se tzv. hodí každá kačka. Nemohu tvrdit, že by mě to nenaštvalo. Ale potom mi má kamarádka řekla, že v porovnání s tím, o co člověk během svého života přichází, je ta pětistovka (nebo tisícovka) ještě zanedbatelná.

A knížka? Ta mi ještě dlouho bude připomínat, že „kdo šetří má za tři“ a „za blbost se platí“...


^{Zdroj fotografie. www.bestijka.cz}