Když řeknete přátelům, že míříte na dovolenou do Albánie, většinou si buď poklepou na čelo, či vás označí za sebevrahy. O Albánii se přeci ví, že situace není dobrá, přestřelky patří na denní pořádek a pár lidí se odtamtud již nevrátilo…

Pravda se, jako poměrně často, nalézá někde jinde. Ano, Albánie není vysněnou zemí pro strávení dovolené u moře v hotýlku, kdy chceme jen pobíhat polozabaleni v župánku po promenádách. Na stranu druhou se nedá označit ani jako zem nebezpečná, neřknu-li zmítaná vražednými konflikty. Právem se o ní dočítáme jako o nejchudší zemi Evropy, ale musíme brát ohledy i na současnou situaci v zemi. Přestože Albánie nepatří rozhodně mezi země bohaté, za nejchudší z Evropy bych ji již neoznačovala. Osmdesát procent Albánců nepracuje, ale přesto je nejčastějším autem, které v městech uvidíte, mercedes.

Silnice lze označit za hrůzné a představa čehosi, co jen může připomínat naše neudržované silnice, zůstává pro tuto zem zatím jen snovou vizí. Železnice sice funguje, nicméně vlaky pamatují ještě staré přestřelky, aniž by se je kdokoliv pokusil opravit (například výměnou skel). Chcete-li se pohybovat pěšky a sehnat si, jako u nás, v nějakém infocentru mapy, asi se vám vysmějí. Většina nezastavěného území žádné mapy vydané nemá.

Avšak tohle všechno dokáže nahradit úžasná příroda a starobylá architektura. Na návštěvníka ze střední Evropy dýchá atmosféra nedotčených krajů, jako ve středověku. V horách či rybářských vesnicích se poplétáte mezi úzkými uličkami kamenných domů, u nichž se divíte, jak můžou vůbec držet pohromadě. Zato v nížinách a okolo městeček rostou přímo lesy rodinných domků, které lze směle přirovnat k našemu podnikatelskému baroku. Většinou se jedná o pastelově barevné domečky o dvou patrech, s mnoha balkónky, které zdobí pseudoklasicistní či barokní sloupoví. Zkrátka ještě mnohonásobně větší kýč, než potkáme u nás. Ze zemí, které jsem zatím v Evropě měla příležitost procestovat, se mi zdá, že Albánie se skutečně stává stavební velmocí. Příčinou budou zřejmě i neskutečně levné stavební hmoty.

A jací tu žijí lidé? Ti starší jsou upřímní, jako naše venkovské prababičky. Ti mladší působí vesele, rádi popijí a poveselí se (ale pokud dojde k šarvátce mezi rody, může i dnes přijít děs v podobě krevní msty – přestože ji zákon zakazuje). Lidé, které moc neznáte, si raději k tělu nepouštějte, nebo si hlídejte své věci. Přeci jen, většina lidí v Albánii nepracuje, tak peníze stále chybí. Dost rodin např. proto posílá jednoho svého člena pracovat do Řecka. Plat tam o mnoho převyšuje i naše možnosti, takže z něj dokáže uživit sebe i celou rodinu.

Zajímavé je také rozložení náboženského smýšlení. Přestože Albánie se poměrně nedávno označovala za jedinou oficiálně ateistickou zemí, obyvatelstvo se dnes dělí poměrně rovnoměrně na křesťany a muslimy a stejně tak jsou zastoupeny i sakrální stavby. Ty původně tvořily dominanty měst, obzvláště svou výškou, ale se stále rostoucí urbanizací a většími počty výškových moderních domů pomalu ztrácejí na monumentalitě. Zajímavostí lze také nazvat, že v hlavním městě, Tiraně, nenajdete z historie k vidění téměř nic…


Ikonka: Pixabay - Foto dole: autorka