Patří tento okamžik mezi ty osudové? Těžko. Protože kdyby ano, každé ráno by nás osud vyzýval ke zkoušce a my bychom zjistili, že ještě nemáme dost sil v ní obstát. A proč osudové okamžiky považujeme za veliké? Nejsou ve skutečnosti malé? Téměř nepostřehnutelné? Tak křehké, že stačí málo a zvrtnou se v náš neprospěch?
V Kunderově románu „Nesnesitelná lehkost bytí“ autor tvrdí, že co se stane jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Jenže člověk může žít jen jednou, píše Kundera, život mu nenabízí další možnosti, musí se rozhodnout a netuší, jestli by mu jiné rozhodnutí nevyhovovalo víc, jestli zrovna to, pro co se rozhodl, se ztotožňuje s tím, co ve skutečnosti chce.

Kundera věděl, o čem píše. Víme to všichni. Jednou prostě přijde ten okamžik, kdy se rozhodnout musíme. Nelze to nijak obejít. Nelze volit na zkoušku a když to nevyjde, zkusit tu druhou možnost – tu správnou. Pokud se jednou rozhodneme, ztrácíme možnost nové volby, jakoby ta druhá varianta osudu před námi nikdy neležela.

Každého člověka určitě alespoň jednou v životě napadne, že kdyby se nezamiloval právě do téhle dívky (do tohoto muže), zamiloval by se do jiné (do jiného). Tudíž by neměl tyto děti, ale jiné. Nebo třeba žádné. Nebo by se už nikdy nezamiloval. Nebo by poznal bolest. Nebo větší lásku. Nebo zázrak. Nebo taky nic.

Lidé si ty možnosti jen málokdy umí doopravdy představit. Ale i když to dokážou, stejně se ty představy nikdy neblíží skutečnosti. Tomu, jak by to dopadlo, kdyby... 

Žádné kdyby vlastně neexistuje. Kdyby nikdy nepřijde, nikdy se nestane skutečností, nikdy nám nenabídne žádnou možnost. Kdyby si lidé nehráli na "kdyby", měli by to určitě jednoduší.

A kdyby nečekali na ty „veliké“ a „osudové“ okamžiky, vážili by si víc těch malých, docela obyčejných, tak křehkých jako sám život. V každém zrození se skrývá volba. Každý člověk má v ruce kostku, kterou hází. Někdy se mu to daří a jindy prohrává. Nemůže jít pořád dopředu, musí se vracet a hledat chyby, které udělal. A třeba dělat další. Házet kostkou a hrát jako o život.

Protože každý máme jen jednu kostku. A všechna ta rána, kdy ještě napůl spíme, všechny ty okamžiky, nám nepatří navždy. Protože  co se stalo jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Co je komu do osudových okamžiků, na které si vlastně nikdo nevzpomíná?

^{Foto: Renata &Sindelářová}