Zpráva o předčasném odchodu Pavla Grohmana, který ve čtvrtek 25.7.2008 podlehl následkům tragické dopravní nehody poblíž Vamberka, zasadila těžkou ránu nejenom Pavlově rodině a ostatním spoluhráčům z kapely Chinaski, ale také mnoha věrným fanouškům, kteří tuhle příjemnou partičku poslouchají. Těžko uvěřit, že moje nedávné setkání, ku příležitosti jedné z autogramiád, s usměvavým „Hrochem“, jak fanoušci Pavlovi přezdívali, mělo být posledním.

Nebreč, holky jsou statečný

Během studia vysoké školy se pro mě písničky skupiny Chinaski staly neodmyslitelnými, mnohdy i jedinými, společníky. Vzpomínky na pravidelné hradecké koncerty a cesty ve vlaku strávené pozorováním ubíhající krajiny s podkresem oblíbených interpretů, patří k nejhezčím z posledních let. Nadhled nad některými životními situacemi obsažený v textech, okořeněných špetkou černého humoru, mi často dával sílu jít dál. Pavel Grohman je jedním z těch, kterým v tomto ohledu dlužím velký dík.

 
Já jsem tady vedoucí

Ačkoliv široká veřejnost spojuje s kapelou Chinaski především jméno zpěváka a herce Michala Malátného, právě zesnulý Grohman patřil mezi hlavní hybné síly populární skupiny. Kromě hry na bicí, Pavel zastával post manažera, dále vynikal jako talentovaný textař (hity Klára, Vedoucí, Punčocháče). Jedinečná schopnost pojmenovávat věci pravými jmény či poukázat na problémy soudobé společnosti, pomáhala Chinaskám získávat přízeň svých posluchačů. Pavlovo okolí jej často popisovalo jako cílevědomého, značně pracovitého člověka, cholerika, ale zároveň nenahraditelného kamaráda. Poslední jmenované platí dvojnásob v případě Michala Malátného, jehož s Pavlem pojilo přátelství již od dob základní školy. V roce 1987 společně založili studentskou skupinu St. Hadry, kterou o sedm let později přejmenovali na Chinaski. Od svého založení skupina prošla značným vývojem, na němž nemalou měrou participoval právě Pavel Grohman. Časopis Filter v roce 2005 označil Grohmana jako mozek a Malátného jako srdce Chinasek. Množství vyprodaných koncertů, prodaných alb, nadšených fanoušků a konečně punc jedné z nejúspěšnějších tuzemských kapel, pouze dokazuje, jak šťastným toto umělecké „manželství“ bylo.

Navzdory veškerým zásluhám, Pavel na veřejnosti vystupoval naprosto nenápadně a nezainteresovaný pozorovatel by jen stěží uhodl, co právě tenhle tmavovlasý sympatický muž, schovaný v šeru za bicími, pro skupinu znamenal.
Během posledních let jsem se s Pavlem Grohmanem setkala celkem třikrát. V kontaktu s fanoušky působil vždy zdvořile, mile a při podepisování plakátů či alb nikdy nezapomněl nakreslit symbolického hrocha. Se sluchátky na uších, v kontrastu ke klidnému, rozvážnému civilnímu projevu, se na pódiu měnil v bílého ďábla, jedoucího bez mrknutí oka „naplno“, až do samého konce právě probíhajícího koncertu.



Skončili jsem dřív

Vzpomínka na šťastného Pavla v rodinném kruhu, po skončení jedné vánoční akce před několika roky, však přes všechny kulturní zážitky, patří k nejsilnějším. Právě k Pavlově manželce a dvěma synům dnes směřují myšlenky všech s jediným přáním- jakkoliv pomoci v těchto těžkých chvílích.
Největší útěchu však dost možná nabízí Pavel sám. Ve svých 38 letech dokázal to, co jiní nezvládnou za celý život. Na rozdíl od lidského bytí, hudba věčná je, a tak prostřednictvím množství pěkných písniček, které pro své příznivce Pavel Grohman napsal, s nimi bude napořád. Co dodat? Snad jen:

Vzhůru do nekonečna a ještě dál, 
Kéž se ti stalo všechno co sis kdy přál,
Takže mě napadá jen jediná věta,
Na čtyři akordy až nakonec světa

(Vzhůru do nekonečna, text: Pavel Grohman+malá úprava autorky článku)

Foto: osobnosti.cz, superbeat.cz, wischi.blog.cz