Uryvek z knihy

Její rozhodnutí dozrálo toho samého dne k večeru. Sešla zrovna po schodech dolů a chtěla se podívat, jestli dole není &Stěpán, když ho zaslechla, jak se o něčem vzrušeně dohaduje s Kristýnou.
„Tak hele, ségra, vzal jsem si jen dvě stovky. Víc ne,“ říkal zrovna a jeho hlas ostře rezonoval v ospalém tichu večera.
„Tak kde je zbytek?“ naléhala Kristýna.
Do hovoru se vmísil líný, důvěrně známý Robinův hlas. „Taky se vám záhadně ztrácejí peníze?“ zeptal se, zatím ještě pobaveně. „Já už se asi začínám seznamovat s Alzheimerem. Tuhle jsem nechal na stolku v předsíni pěněženku a vypařily se mi z ní všechny prachy...“
Dál neposlouchala. Utekla do pokoje a horečně se roztřásla. Věděla, kdo vzal všechny ty peníze. Věděla, co musí udělat. Ale srdce jí ztěžklo hrůzou a lítostí. Martin ji začal mít rád. I Kristýna ji měla ráda. A taky &Stěpán...
Konečně měla pocit, že jí osud vrací pohledávky, které za ty roky nasbírala. Ale zřejmě to ještě pořád nestačilo. Ráda by si vzala něco na památku, ale nepatřilo jí tu nic. Ani její život.
Sešla znovu dolů, Robin mezitím odešel a v kuchyni zůstala jen Kristýna a &Stěpán. Už se nedohadovali o penězích. Mlčeli. Otevřela dveře a spatřila jejich podezíravé pohledy. Chápala je. Aniž to tušili, usnadnili jí to.
„Ty peníze jsem vzala já,“ prohlásila bezbarvě. „Ale už je nemám. Já... prostě jsem to musela udělat. Mrzí mě to.“
„Ty?“ zeptala se vyjeveně Kristýna.
&Stěpán neříkal nic. Asi tomu ještě úplně nevěřil. Zahřálo ji to u srdce, ale věděla, že nepotrvá dlouho a uvěří. Vždycky uvěřili. Bolelo to.
„Já,“ potvrdila s klamným klidem. „Prosím vás, zatím to ostatním neříkejte. Já jim to řeknu sama. Hned zítra, ano?“
Neodpověděli. Ještě jednou přelétla jejich obličeje, které se zmítaly mezi vírou v ní a vírou v její vinu. Odešla dřív, než se závaží převážila v její neprospěch. Tentokrát to nedokázala snášet tak lhostejně jako dřív. Bolelo to víc než jindy. Bolelo to, protože jí na nich záleželo.
Pak nahoře v pokoji přetrpěla ještě pár hodin, dokud neměla jistotu, že všichni tvrdě spí a dokud se nepřesvědčila, že ten, který tohle zavinil, nečíhá někde za plotem, aby jí znemožnil útěk.
Měla štěstí.
Došla až na nádraží a nasedla do prvního vlaku, který tam zastavil. Ale nakonec se svezla jen jednu stanici, protože si uvědomila, že průvodčí by si určitě zapamatoval dívku bez jízdenky, která cestovala v noci, sama, bez zavazadel. Vystoupila a dál šla pěšky.
Vracela se zpátky do pekla.
Tam ji nikdo hledat nebude.

^{Foto obálky: neoluxor.cz
Více o knize: (klikni)}