Kdo už někdy tyhle končiny navštívil, určitě se sem od té doby rád vrací. Stejně jako my. V Českém ráji jsme trávili dovolenou před třemi lety a už tehdy jsme věděli, že se jednou vrátíme. Stalo se.

Jeli jsme přes Liberec, protože už několik let sním o tom podívat se na Ještěd. Z nádraží jsme jeli městskou dopravou (zastávka je hned u nádraží) až na konečnou a tam už na nás čekal. Obalený hřejivým oparem slunce, majestátní Ještěd, na vrcholu stejně majestátního kopce. Protože můj syn měl ještě zvýšenou teplotu (následek angíny), rozhodli jsme se Ještěd pokořit lanovkou. Ano, vím, nejedná se zrovna o originální způsob, nicméně splnil svůj účel. Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali, lanovka se s námi neutrhla, ovšem ve chvíli, kdy jsme z ní na vrcholu kopce vystupovali, se to nepokojné a zákeřné slunce schovalo za mraky, ve vteřině začalo pršet, vítr se nám opíral do zad a z Ještědu jsme neviděli ani nos. Mlha za námi, mlha před námi – neviděla jsem si pomalu ani na špičku svých bot, natož něco jiného. No nic. Cestovatelé se nevzdávají. My také ne. Místo toho, abychom šli dolů pěšky (jak jsme měli původně v úmyslu) poraženecky jsme opět nastoupili do lanovky a snesli se dolů pohodlnějším způsobem. A hádejte, co se stalo ve chvíli, kdy jsme na nádraží nastupovali do vlaku, abychom pokračovali v cestě do Karlovic (náš styčný bod v Českém ráji)? Ano, slunce vysvitlo, ptáci zapěli…

^{Foto: vsacantour.cz}