Rok 1983. Je mi devatenáct. Furiantsky tisknu zvonek, pro jistotu třikrát krátce, třikrát dlouze, znovu třikrát krátce a čtyřikrát dlouze. Pokračuji. Pan Hlávka (stojí za mými zády):
"Copak? Vy zvonek doma nemáte?"
Děsně se leknu: "Dobrý den- Nevíte, jestli je Jitka doma?"
Okolo městečko Blovice. Zní bzučák, vstupujeme do bytovky a pan Hlávka mizí ve sklepě se slovy. "Je doma. Ale jede na nějakou svatbu!"
"Jo, já vim." A zase už myslím na něco jiného. Jitka (shora): "Počkej, Ivo, já už jdu."
"Prima. Počkám venku."
Za domem, jen kousek od nádraží, odkud jsem přišel, usedám na křiklavě barevnou lavičku. &Smolka je nebe, začíná léto a já... Čučím. Až z toho usínám. Zazní klakson, uháním před barák. Jitka: "Kde jsi? Chci tam bejt dřív!"
"A proč?"
"Žení se mi kamarád."
"A v kolik, vlastně?"
"On v jednu."
"Tak to už stejnak nestíháme."
Silničkou se řítíme k Nepomuku, kde se třicet let předtím odehrávali &Svandrlíkovi Černí baroni. Ne, to jsme ještě na světě nebyli, i když na Zemi už možná. Pošetile se cítím svobodný a dokonce tlachám: "Nech mě řídit!"
"Tůdle. To... si můžeš zkusit."
"Stejně sebou nemám řidičák." Přiblble se směji. Jitka namíchnutě mlčí. Páni, ta psina. Vykládám (jako by se nechumelilo): "Tak dneska ráno se vzbudím, koukám, jaký je to bezva nebe a den jako stvořený pro svatbu. Možná i svatbu roku." Znovu se (pitomě) směji.
Jitka: "Ty máš starosti! To já už byla od rána nakoupit. Pak..." Lžu: "To já nechodím nikdy." Oba ještě žijeme u rodičů. Dodávám: "Ale sbírám jabka!"
Jitka (bezmyšlenkovitě): "Myslíš, že ho můžu předject?"
"Vem to zprava! &Slápni na to! Jako Lauda, vosol to..."
Zlaté ty dávné časy bez aut. Tehdy... Jitka předjíždí zleva trabanta. Já: "Docela ti to de."
Ona: "Myslíš, že to stihneme?"
"Nevim. Ale nezabij mě, byla by to škoda."
Konečně se Jitka zase směje (čemu však?) a před Nepomukem to na asfaltu stáčí napravo. Vsí Hradiště a pod Zelenou Horou dojedeme k rybníku na okraji Nepomuka. Bydlí tu, rovněž s rodiči, bývalý náš blovický spolužák "Béďa Klamár od Rybníka". Zvoním...
Klátivě vychází z domku. "To jsou k nám hosti!"
Ano, s Jitkou se mají rádi, nicméně on je dle zvyku ironický. Až suchý. "Pojďte dál, vy hlavy!"
Já: "Dál? Nemáme čas, jde se na svatbu, né? Copak ty nejdeš?"
Béďa notně rozmrzele: "No, nevim. Ve dvě za mnou maj přijet od vás z Plzence Lubán s Petrem... a možná i Pavel."
Jitka (rezolutně): "Ty pako, to už tu dávno nebudem. Hele, pojď s náma!" Dotýká se ho.
Všichni kráčíme - osvobozeni už od auta - okolo rybníka, tehdy ještě oprýskaného kostela a uličkou k náměstí. Nějací svatebčané čekají před radnicí a fotí se. Je tu i plno jiných lidí, co na to koukají. Přidáváme se. Ale pak si jdem sednout do kavárny a zvedáme se až tak za hodinu. Jitka: "Není támhleto Jana Kotousů?"
Já: "Je, je. Já ji poznal!
Ale "Jannie" nás nevidí. A zadumaně či zasněně se opírá o kaštan. Béďa Klamár konstatuje: "Dělá, že nás nevidí." Klame Jana tělem? váhám. A Jitka: "No, ona opravdu vidí špatně..."
Přiřítí se Tatra 613, tehdy vrchol techniky. Z nitra se vyloupne sympatická mi Klapka alias Vladěna Klapků, další to spolužačka z gymplu. Ona především se dnes má vdát! Jaksi mimoděk se tomu ale smějeme.
Jana Kotousová popojde. Trčí jaksi už jen deset kroků od nás, přesto nás snad nevidí. Za pár let může být, chuděra, slepá jako patrona! uvědomuji si i se vzpomínkou na zpěváka místní kapely Ozvěny, který nevidí vůbec. Není to ale legrace. Ani ne to, že v přeneseném slova smyslu jsme slepci vespolek. Což nevidíme. Jana (úplně najednou): "Jé, ahoj! Já vás nepoznala!"
Jitka: "Ahoj!" Povídají si. Já: "Jé, Jano, ty nosíš kontaktky?" Čímž míním čočky v očích. "Není to vůbec poznat," chválím.
Z radnice vyjde náš další spolužák &Skarda (20): "Tak co? Jdete?"
Já: "To se ví, že jdem." Vstoupíme.
Pokračování příště...