Četli jste minulý díl? Pokud ne, můžete zde: (klikni)

"Kde je Franta?" Brácha: "Střílí s tátou kachny." "A kde?" "U rybníka. Už by ale měli přijet." Pravda, to měli. Potmě na ty kachny sotva uvidí. Jdem silnicí k rybníku Mlžák. &Sero houstne. Kejhají z něj kachny a vedle cesty mlčí stará hospoda. Natahujeme krky do osvětleného okna, ale po Frantovi ani vidu. Ani pivní tácek. U vody ale Bláha taky není a neslyšíme ani střelbu. Vracíme se k autu. Ani tady Franta nečeká. Petr: "To nemá cenu! Víte co, jedem k Pepovi."

Zvuk trabantu. Zastavuje. Zháší. Vystupují dvě postavy a bližší pohupuje kulovnicí. Nebo je to karabina? Pomáháme ji Frantovi čistit a teprve vyrážíme. Ne kolektivně, ale "Ferík" nás prý dohoní. Zaparkováváme již podruhé před bílým panelákem v Nepomuku. "Dobrý den, už je Honza doma?" Ne, kdepak, o mobilních telefonech se tehdy nikomu ani nezdálo. Svět byl jiný a Honzův táta řekl: "Jo, je, kluci. Jak slyšel, že jste tu, tak se ale sebral a fištěl k Béďovi."
I uháníme taky k rybníku. Honzína tu konečně nacházíme. "Tak co?" ptám se. "Dali vám to v těch Neurazech, viď?"

Na kaťata! Uhodl jsem. Vracíme se k bílému paneláčku. Stojí v ulici Jana Jakuba Ryby a ještě jasněji bílý traboš Franty Bláhů také září do tmy. Z něj leze zrzek. Všichni (jeden přes druhého): "Počkat! Zapomněli jsme na Danu! Měli jsme se u nich stavit!!"
Franta odevzdaně, ale mužně a jak je pro něj typické: "Tak já pro ni zajedu." A odhodí obvyklý úsměv, nahodí dvoutakt a žihadlo z plastu mizí ve tmě. Hrneme se mezitím do útulného obýváku. Tymlovi sledují televizi, dávají populární anglický seriál Doktor v domě, ne, nikdy jsem to neviděl a nečetl ani literární předlohu, jak se ale zdá, kráčí o jakéhosi chirurga, který se hrozně bojí lidské krve, nebo aspoň v tomto díle. Zatímco se na to chtě nechtě díváme, pan Tyml odněkud vytahuje vínko, rozlévá do sklínek a pak to "jde rychle". Jen Honzova hezká sestra nepije, asi že ještě není plnoletá. Víno nám zachutná a aby ne. Tu vstupují Frantík a Dandy. V konzumaci se pokračuje. Znovu projednáváme, kam pojedeme, protože původní plán zapomenut.

"Do Žinkov!" stavím věc rezolutně. "Kam jinam?"
"Ale Ivo! V Zahrádce je dnes taneční zábava," reaguje Ferík. Uhlazuje čupřinu.
"V zahrádce? A copa to je?"
"Díra... to je!" reaguje Dandy. Ona a Ferík... se mají docela rádi.
"Jo?... Nejedu. Pojeďte do Žinkov, ne? Říkám vám, že se to sluší."
Dana: "Já jsem pro."

Ostatní ale (jeden přes druhého): "Ne. Nikdo nás nezval, ne. Ivoši, je to trapný! Ne. Na nás jsou tam tak zvědavi."

Já: "Neblázněte, počkejte, uklidněte se, musíte náhodou uznat, že jsem měl s těma Žinkovama bezva nápad. Ne? Měl. Uvidíte, jak bude Klapka brečet štěstím, až uvidí ve dveřích zámku celou svou bývalou třídu, nemám snad pravdu, Dandy? Ty ji znáš."
"Počkej, ale Žinkovy jsem přece navrhla já..."
"No... Ale já bych na to přišel dřív. Tedy vědět, kde ta svatba bude pokračovat!" A piji dary pana Tymla. Ostatní však taky, i když o tom nikdy nenapíší. Televize už kamsi mizí. Čaj tu není, víno ano a čas plyne. Já: "Poo... dívejte, muu-musíte uznat, že nej-nejlepší nápad jsem měl nnakonec jjá... Teda... S Žinkovama. Dyť si uvědomte, TAM bude všecko zadarmo!"

Luboš (s typickou vážnosti v očích): "Tebe tam někdo pozval?"
"Ne! Ale budou rádi! Budou. Znám to."
Kdosi: "Ty toho znáš."

Já ale vroucně a s vírou: "Uvidíte! Uvidíte, jak bude Klapka ráda. Opakuju, že je to zadarmo, kluci... Když si představím, co tam bude ta její maminka mít za pochoutky..."
Dana: "Tak víte co? Pojedeme nejdřív za Pepou do Čečovic."
Řítíme se tmou. Dana řídí. Je to její vůz. Ale pravděpodobnost, že by Pepa ctnostně zůstával i v tuto sobotní hodinu doma, je mizivá, aspoň jak ho známe ze školy. Dana to ví, ale tušíme to všici. Najednou řekne Dandy skoro smutně: "Ten už asi leží někde v Zahrádce."

I Pepu má dost ráda!
Nebo ho naopak už opustila? Nevím. Operativně a vytrvale ale melu: "Tak jeďme rovnou do Zahrádky, ne?" Přes všechny překážky myslím na Klapku, ale Dana: "Když já nevim kudy!"

Béďa: "Počkejte, vy volové, nezmatkujte. Nejdřív musíme zkusit, jestli přece nejni Pepa doma."
Auto stojí, ale nikomu se nechce do tmy, až to vyjde na mne. Bez rozpočítávání otevírám sebejistě branku u Brožíkových, energie stále pln. Přes slepičí dvorek cílím k úhlednému baráku. Zvoním, tentokrát pokorně a krátce. Vychází Pepa. Já: "Ahoj! Přijeli jsme pro tebe!"
Pepa neřekne "to vidím". Je zmaten: "Cože? Kdo že? A kam jedete?"
"Do Žinkov, brachu." A líčím výhody podobného výletu-úletu. Pepa svolí, že s námi pojede. Hustou tmou ho tedy vedu k vozům. On zůstává pozadu a kdosi se ptá: "Není doma?"

Já vítězně: "Je, je, tady ho máte."
Nejede se ale do Žinkov, nýbrž do Zahrádky. Bohužel. Brzdíme, vylézám. Omrkáváme situaci. Jaká je?

Pokračování příště... již naposledy...