Pokud jste nečetli minulý díl, můžete zde: (klikni)

Dechová kapela vyluzuje "nechvalně" pro nás proslulé tóny (dnes už bych si je i dal) a v ohromném sále sedí za stoly jen semo tamo nějaký zarostlý lesník. Tak to aspoň vidím. Parket zeje prázdnotou. Všude jako vymření. Já: "Co to je? To má být muzika?" Všichni mi dávají za pravdu. "Měls recht, Ivoši!" Přesto však něco! Kupujeme svatební dar! Sličnou to láhev staroplzeneckého Kastelána za padesát sedm korun československých. Neohroženě vyrážíme za hlavním dobrodružstvím večera a snad posté projíždíme (i &Svandrlíkovým) Nepomukem. Řidička Dana pojednou: "Víte co? Ještě se stavíme u nás!"
Já: "A proč?"

Dana: "Pučim ti přece tu audiokazetu s novou vlnou."
Natolik ji dechaři zdeptali. Brojí. Všichni brojíme. A já: "Prima!"
Po zastávce míříme k Žinkovům. Zastavujeme v aleji. V dáli září dveře zámku. Důstojně lezeme z aut, někteří se ale motají skoro jako kosmonauti. Já ne. Chytil jsem druhý dech, tedy pokud jsem první vůbec kdy ztratil. Beru zahrádkovskou láhev. Vypočítavě a autorativně i způsobně se ptám: "Dano!? Můžu nést flašku?"
"Tak si ji nes, když chceš."
Alejí se táhne písčitá cestička. Po té se tmou blížíme k osvětlenému zámku, který je dnes, roku 2009, v dezolátním stavu. I když ho vlastní jakýsi Holanďan. Tenkrát zevnitř tlumeně zněla hudba a dechovka to věru nebyla.

Stranou... se ve dne půjčují loďky, uvědomuji si. A vzpomínám, jak jsem je onehdy zkoušel pod mírným vlivem alkoholu. Na brigádě... Kluci mě uklidňují: v noci zůstává půjčovna zavřená. Já však: "Myslíte?"
Mezitím vcházíme do zámku. Paráda? Ale ano. Až se zarážíme. Já: "Tak co? Pojďme, ne? Všichni jsou nahoře, neslyšíte?" Moji kamarádi včetně Dany však bojácně: "Kdo jde první?"
"Já! Já jdu první, já nesu láhev!"
Mám za to, že člověka, jenž dodává vínko, málokdy vyhodí. Jdu. Stoupají za mnou po noblesním schodišti s kobercem a brzy stojíme v centru kruhového salónku. Pár číšníků i hezkých servírek obsluhuje početnou skupinu svatebčanů, kterou si pamatuji z nepomuckého náměstí už pouze mlhavě. Nálada? Ehm, na vysoké úrovni.
Jakýsi chlapík nechává zrovna rozestavit židle a nutí asi dvacet hostů včetně ženicha, aby na ně vylezli. Naše sedma zatím ostražitě obchází sál. A Klapka? Připadá mi nehraně šťastná a prý: "Vy jste přišli, no bezva. Máte kde sedět?" A dostáváme stůl. Přisedá si. "Proč si všichni ti kluci vykasávají nohavice?" ptám se, ale ona se jen směje: "Nevim. Určitě strejda. Je fajn, ale..." Stále se směje. Pan Klapka: "Kluci, fajn, že jste přijeli, povídejte. Co si dáte? Všecko, co chcete, můžete mít. Jaký? Bílý? Červený?" Já: "Bílý."
"A jakou značku si dáte, pane Fencl?"
"To máte jedno. Co tam bude." Nevěstin otec odklusává a diriguje servírky a číšníky, mladé kluky, kteří nás až do té chvíle s despektem sledovali z povzdálí. Tatíčka slova padají na úrodnou půdu a v cuku letu máme na stole první dvě láhve. Blíží se i obložené chlebíčky a křupky. Znovu přibíhá pan Klapka. Omluvný úsměv: "Už jinak všecko snědli, to víte, kluci... Dano... Měli jste přijet dřív!" Hodně nahlas a vyčítavě říkám: "Tak vidíte! A představte si, že se i styděli, pane Klapka! Styděli se sem přijet!"

On ale mizí a kdybych psal fikci, došlo by teď k únosu nevěsty na Ostrůvek zamilovaných, který bych zorganizoval na lodičkách. V reálu se ale na nic podobného nezmůžeme a kapela začíná další kousek. Zpěvák zpívá "bezva hity" a právě se šeptem propracovává přes Neckářovu Mademoiselle Giselle. Působí to komicky? To už nelze poznat, možná je dokonce dobrý a nikomu rozhodně nevadí. A já?
Neovládám na rozdíl od Bédi ani vozembouch a nezapívám ani Ovčáky čtveráky, přesto však pohrdavě "plaším" a prý: "Jako barová kapela jsou docela na úrovni, ne?"
Přibíhá ženich. Už zase je oblečený! Přisedá. Pijeme. Co to dá. Žereme chlebíčky. A já: "Tak vidíte, kluci, že jsem měl pravdu, a to jste rádi, že jste na mne dali. Co?" A žeru křupky. Ženicha odtáhnou a tentokrát už mu kalhoty sundají úplně. Hodný strýček. Asi vymyslil další taškařici. "Soutěž-soutěž!" slyším skandování. Čemu jsem unikl?

"Je to asi trapný se pořád ptát, ale umí tahle skupina aspoň něco od Franty Ringo Čecha?" dotazuji se ztěžklým jazykem. Připomínám, že tehdy byl Ringo ve Slavíku třináctý.

Klapka: "Umí Já už jdu. Ale už to hráli."
Já (přidrzle): "Dovedu si to představit! Líp, že jsem to neslyšel."
Konečně se zvedáme. A loučíme. Ale doputujeme zámkem jen do salónku, kde se mechanicky usazujeme u stolku. Od schodišť se přiřítí cizinec moravského vzezření. Vleče velkou žlutou láhev i nějakou ženu. "Kluci, tak tady máte něco na přilepšenou!" A podává láhev. Hned se jí zmocním a moravský párek už odchází. Znovu oblečený ženich je zato zase tady. Direktivně se ptám: "Ňákej cvok, ne? Rychle to vypijem, než mu dojde, co proved. Ještě by to náhodou moh chtít zpátky." A pijeme.

Dobře děláme, pravé vínko od Znojma. Rozlévám do sklínek a kluci prý: "Ivo, počkej..." Nevnímám. Akorát mi to vyšlo, pravda, přetékají – a svou jsem naplnil dvakrát. Láhev je ale prázdná. Dovídám se, že dárcem byl ženichův otec, i společně se tomu smějeme. V dobrém se rozcházíme se společností a sichr je sichr, beru si i Sparty, i když nekouřím. Asi je tu někdo zapomněl. Energicky svádím partu po rudých kobercích do útulné hospůdky dole, odkud nás ale vyhodí. Frčíme tedy domů a mně se pořád zdá, jak ten den za sebou až do detailu vidím, ale možná jsem slepější než ten krtek...