Jestliže by se mě někdo zeptal, které téma mi není blízké, nepochybně bych odpověděla že politika. Prazáklady mému nesouhlasnému ošívání v situacích, které si žádají diskutování politických témat, patrně položily nedobrovolně odseděné hodiny dějepisu, které přes svoji pochybnou kvalitu v jednom přece pravdu měly: ano, politika je špinavá věc. Letmý pohled do (mezi)národních dějin mluví za své, jsou to ovšem především poslední roky, neřkuli měsíce, kdy občan České republiky ponejprv nevěřícně kroutí hlavou a po zesinání vzteky odchází se staženým ocasem kamkoliv, kde na něj pro samou ostudu nebude vidět.

Vzpomínky na hrůzu nahánějící množství modrobílých plakátků s Václavem Klausem, kterými před několika lety tehdejší předseda ODS zahltil pražské i jiné ulice, ovšem neznamenají nic v konfrontaci s osobními pocity člověka nuceně procházejícího pod všudypřítomnými oranžovými billboardy s obličeji našich „předních politiků“. Zatímco Klausova výše zmíněná předvolební kampaň vystačila s vcelku předvídatelnými hesly, úměrnými k dané situaci, taktika soudobých politických rivalů nespočívá ani tak v přesvědčování jako ve vzájemném urážení, v němž se jakýkoliv zájem o blaho občanů této země naprosto vytrácí. Průměrný Čech se tak chtě nechtě stává svědkem jakýchsi (ne)skutečných hvězdných válek, jejichž základním problémem je skutečnost, že namísto zářících hvězd zde bojují dva červení trpaslíci.

Přestože oba nepřátelské tábory stále prokazatelně existují, současný občan, jehož zajímá především volební program a to, co z něj pro něj lidově řečeno „kápne“, má problém nejenom vhodit správný hlasovací lístek do urny, ale především k ní vůbec dorazit. Obličeje lídrů obou nejsilnějších politických stran totiž vzbuzují takový odpor, že mnozí z těch, kteří v listopadu 1989 nadšeně cinkali svazkem klíčů dnes dobrovolně nechávají ležet své volební právo ladem, nezřídka volajíce zpět po komunistickém uspořádání. Prý totiž není koho volit. Co na to říci? Po trapných vystoupeních na nedávném sjezdu Strany zelených, po které mnozí potajmu pošilhávali, zbývají staří nechvalně známí a naděje v cokoliv dobrého pro obyčejné lidi pozvolna umírá.

Jistě, jaké jsem si to udělali, takové to máme. Osobně se však domnívám, že něco tak strašlivého, čemu nyní čelíme při pohledu na vysloveně zoufalý rozpůlený plakát s oběma pány, s každým na té „správné“ straně, by nedokázal vymyslet ani legendární George Luccas. A že Darth Vader rozhodně nebyl žádný čajíček.

foto: http://howzyerteeth.beacondeacon.com