Prašnou silnicí ze vsi Litice se ubíral k Plzni malý chlapec. Vesele si pískal. V ruce nesl prázdný džbán. Cestu už dobře znal. Vlevo pole, tamhle les, tady zmije, vedle si potulně a potutelně bublá říčka a tamhle číhá pes a hupity dupity, šupito presto, čile přes mostek a cesta se do kopečka zaklikatí. Ukryt mezi stromy stojí na kopci veliký dům.

&Sel. Skotačil, a právě kousek od toho domu dohonil půvabnou dívku v bílé rubášce a slušivých sandálech. Hm, hm, ta se mi líbí. I co ji takhle oslovit?
Tu ten hoch (naoko ledabyle) ukázal i za topoly, až tamo do zelenavého stromoví: „V tom domě bydlí Litická!“
Zadumaně kráčející dívka mlčky se na chlapce podívala. Že by intrika? pomyslila si. Jdou po mně?

Že by cizinka? myslil si hoch. Jak je krásná! A s pýchou rodáka dodal: „Okolí je zde hezké, viďte, slečno."
"Není zlé."
"Tak sem každý rád jezdí a dokonce to zde milují i turisté až z Prahy. Nedávno sem prý zavítal i sám Václav Klaus."
"Klaus?" Ale jinak dívka mlčela. Měla jiné starosti. &Sli a šli a bylo pěkně.
„Opravdu, ale opravdu je to zde hezké,“ reagovala konečně... a zase ticho po pěšině. Zasněně kráčeli dál a dál, bok po boku, až to už chlapec nevydržel a vzrušeně vzkřikl: „Víte…“
Odhodlával se očividně k něčemu velikému. Odhodlával se dlouho. Konečně hlesl: „Víte, chtěl bych vidět Litickou.“
Trhla sebou. „Ivanu? Ale proč?“
„Nu... CHCI ji vidět, zkrátka! Chci vidět, jaká je, jak se češe a co jí. Rád bych ji poznal! Jak vypadá i jak se strojí, koho má na světě ráda a čím se utírá a čím se živí. Kolik toho naspí a jak zpívá. Jestli také uklízí a co jí hlavou vrtá. a tak vůbec.“
„Strojí se docela stejně jako každá jiná obyčejná ženská v naší nespravedlivé Unii!“ A odmlčela se. „Třeba... Třeba zrovna jako já.“ A znova pauza. „Ostatně... Říkají, že se mi podobá.“ A znovu pauza. „Ba, ba. Podobá. Ne. Jako by mi z oka vypadla... Říká se dokonce, že my dvě jsme k nerozeznání.“
„Oho! Tomu nevěřím.“
Dívka se zvesela zasmála. Pohodila parukou. &Sla a šla. Tak hezky, jako by ji samy nohy až trochu předcházely a tak ten mrňavý chlapec dál a dál zaujatě zíral na její pevnou postavu, ale i na prostou rubášku a hezké, i když notně už prošlapané sandálky. Tenoulince jako konipas potom i hlesl: „Copak veliká Litická by si vyšla takhle? Jen v hrubé rubášce?“
Mezitím dorazili k vysokým topolům. Províval jimi větřík, a právě za topoly stál schován i tajemný dům. Tu se dívka v bílé rubášce zastavila: „A jak ti říkají, chlapče? A kam máš namířeno?“
„Já jsem Ivánek Tulipán a jdu tátovi do hospody pro plzeň.“
„Tak to musíš ještě pět minut rovnou za nosem, zatímco já teďka uhnu stranou. Tak na shledanou, Ivánku!“
A chlapec musel dál sám.

Pohvizdoval si. Tu umlkl. Vprostřed cesty stála kyprá, starší už ženština s hráběmi, a v okamžiku, kdy k ní truhlík došel, zeptala se poměrně vlídně: „Nu?? Tak o čempak jste si s Litickou povídali???“
Ivánek zkoprněl. Ne, krve by se v něm nedořezali. Ještě chvíli stál. Potom opatrně odložil džbánek a chtěl se rozběhnout nazpátek.
Ale Ivana Litická už byla pryč!


Kontrolní otázky:
1. Za jakým cílem se Ivánek ubíral?
2. Jakou chválihodnou vlastností se mohla holedbat ona hezká dívka v rubášce?
3. Čím si ta děva vysloužila as takovou důvěru českého lidu, že vzhůru k ní dokonce i malé děti vzhlížely?
4. Vyrovnala se Ivana svou krásou například i Leninovi? Co si o tom myslíte, děti?
5. A co Naděždě Konstantinovně Krupské?
6. A co Pavlu Bémovi?
7. A co myslíte? Chodíval i Václav IV. mezi své poddané šmírovat v přestrojení za blondýnku?
8. Navštívili jste Litice? Vyprávějte o tom!