1.
"Vražda se nám vyhýbá," poznamenal jaksi zhrzeně soukromý detektiv pan Servác Styblík a pohrávaje si se staromódní hůlkou, zahnul do Regent Street. Oklepal doutník. A skutečně. Už to bylo sedm dní, co se můj přítel naposled sklonil nad mrtvolu, aby začal odhalovat neznámého pachatele, a není tedy divu, že již jako sup bělohlavý netrpělivě vyhlížel další podivný případ. Anebo i méně podivný? Sotva.
"Přece vraždy nechcete přivolávat," prohodil jsem za pochodu. "To se nehodí, ne? A kromě toho..."
Protijdoucí Londýňan mě zničehonic uchopil za rukáv, až jsem sebou škubl. Radostně mnou začal cloumat a tu jsem s úlevou poznal lékárníka Carrolla, mého starého přítele, dá-li se to říct, kterého jsem ale už zatraceně dlouho neviděl. Zastavili jsme se na dalším rohu Regent Street a tam taky poprvé padlo jméno doktora Maurice, kterého chtěl Carroll navštívit.
"Aha, to je ten spisovatel?" zeptal se zvolna Styblík.
"Známý autor detektivek, ale ne o vás, Serváci," zašklebil se Carroll skoro odporně, ale mezi námi, přiznám tady, že když jsem kdysi začínal psát o Styblíkových případech, tak mi právě Maurice svými radami hodně pomohl, a to jak u Neviditelného revolveru, tak třeba ve věci Vraždy na rozhledně.
"Aha," řekl znovu Styblík, který se vůbec rád stavěl hloupějším. "Vy tedy taky půjdete, Lorenci? Nedoprovodím vás." A pokračoval původním směrem, zatímco já Carrolla výřečně doprovodil až k Mariceovu domu. Chtěl jsem spisovatele zase vidět, i když nepoznán, a popravdě řečeno se před ním i trochu pochlubit.
"Ještě Maurice pracuje na románu Tenká jehlice?" zeptal jsem se až před domem. Carroll přikývl. "Ale je nemocný, skleslý... a podle mého názoru přepracovaný."
"Ze psaní?"
"To nevím."
Rozesmál jsem se. "Z čeho ale jiného? A vůbec! Chcete diagnostikovat lékaře?"
"A proč ne?"
Okolo se rozkládala čtvrť Brompton. Mauriceův dům byl zelený. Disponoval patrem, arkýřem a čtyřmi vysokými okny do ulice ve dvou řadách nad sebou. Na solidních dubových dveřích svítila jakási bílá cedulka. Přistoupil jsem blíž.
Dr. Gerald Maurice
Stanley Carroll skoro vyskočil na čtyři schody u dveří a stiskl tlačítko zvonku. Když se dveře otevřely, spatřili jsme podlouhlou bledou tvář s hustou, černou kozí bradkou, na které si Gerald Maurice vždycky zakládal, i když působila značně starosvětsky.
"To jste vy?" uniklo z jeho rtů zvláštním tónem, když mě spatřil za Carrollem. "Lorenci! Už jsem vás dlouho neviděl."
"Právě jsem se vrátil z Prahy. Ale nebyl jsem tam dlouho, dá se říct, že na skok. Zůstávám v Londýně."
"A co dělá Styblík? Stále se živí lovem?"
"Ano, pátrá, ale řekl bych, že vyvíjí méně úsilí než ohaři, dejme tomu. Víte přece, že je génius. Mimochodem, vy se nedíváte na televizi a nečtete noviny, doktore?"
"Ne, zpravodajství mě nezajímá a vraždy už vůbec, ale pravda, Styblíkovo odhalení v případě Henry Stevensona překonalo veškerou mou fantazii."
"Přeháníte!" rozesmál jsem se na schodech a ohlášený Carroll jako první vstoupil do šeré, neútulné chodby. Maurice šel před námi nahrbeně, bylo tu šero. Vzal za kliku dveří, ocitli jsme se v jasně osvětlené pracovně. U okna někdo byl, seděl tam a četl si, vzhlédl, pozdravil, vstával a představil se jako nakladatelský redaktor Frederic Hall. Byl to sympatický mladík s příjemným úsměvem, v kožené bundě a plný energie.
Maurice si ho nevšímal a klidně začal ládovat dlouhou černou dýmku. Pečlivě ji zapálil a vydechl ke stropu, jako bychom se nacházeli v opiovém doupěti někde u staré Temže. Mezitím jsme usadili do lenošek a já si všiml nějakého rukopisu v Hallově ruce.
"Tenká jehlice?" zeptal jsem se okamžitě.
"Přesně," odpověděl Maurice za redaktora. "A jde tam o vraždu, pokud vás to zajímá."
"O vraždu. O co jiného?"
"Po chladné úvaze je provedena titulní jehlicí vpíchnutou oběti zákeřně do srdce, ale vrah si počíná tak rafinovaně, že podezření padne snad na každého, jenom ne na něho."
"Hlavně se neprořekněte," vyhrkl Carroll. "Nechceme vraha znát. My si ho sami přečteme."
"To budu rád!" zasmál se redaktor Hall.
"A doufám, že to je nervák," podotkl jsem.
"Aby nebyl!" ucedil Frederic Hall. "Ani tentokrát řešení nezklame?"
"Tak na to!" A všichni jsme se napili.
Pokračování příště!