Chlapci zakletí do muže I.
07.07.2009
Ivo Fencl
Próza
Povídka s dotekem mystiky
Věci jsou někdy jednoduché. Když bylo &Smudlovi (jinak mu neřekla) osm, opustila ho matka a odstěhovala se s jeho starší sestrou, i když jen šest bloků. Když oslavil s tátou deset, žil s ní dávno nový pán. A když mu bylo dvanáct, navštívil Zelenou čarodějku.
Že ji neznáte?
Divím se. Bydlí se spoustou divných láhví v přístavku tamní školní jídelny. Vypadá jako žebračka, ale není vůbec chudá. Vlasy nóbl vyčesané, dlouho byla i poslankyní za Zelené. Právě díky tomu opatřila peníze na přístavbu k jídelně, jenže ředitel Machar ty peníze nechal na konci roku propadnout. Stěžovala si &Smudlovi. „A co tys... potřeboval?“ A uchopila jeho hlavu.
Jako by chtěla ukroutil jablko od stopky, jenom ji však držela. Dlouho. &Smudla se vrátil domů, sice zůstal klukem jako ten Michael Jackson, ale začalo převtělování. Čarodějka je rozjela. Zelená čarodějka...
2.
Máma si &Smudlovo dospívání ještě nepřipouštěla. Tou dobou nezradila ještě "nového pána", ale běhal za ní jistý pan Lorenc. A jezdil. Jel třeba Koterovskou na kole značky Viking, bylo hezky a on se kupodivu vracel ze hřbitova. Pošetile myslel na Juditu.
Ta tou samou dobou zase myslela na auto. Měla ho v opravně, takže čekala na tramvajovém ostrůvku. Nosila to léto takový bledě modrý kostým a cyklista ji spatřil a byla to náhoda, jak to chodí, mohl zastavit, ale hnal se dál a když po boku zadumané zbystřil cizince, uvažoval, kdo to je? Ten nový? Ne, toho znám. Tak Juditin kolega z práce?
Nevěděl a přejel a nevrátil se. Zato bujaře pozdravil a úsměv mu na rty nějak naskočil sám, i když uvnitř nebyl. &Sťasten dojel až domů, usrkl džin a cítil se jako džin do láhve. Událost se kupodivu stala nejhezčím zatím setkáním s jeho novou láskou. Psal ji to po internetu a udita se podivila: „Proč nejhezčím?“
„Že náhodným.“
Ale dál se přičiním! věděl. Přičinil se, možná, ale proč? Ona ho nechtěla. Anebo chvíli ano, ale chladla a „kdo mě balí, mě nudí,“ psala. Uplynul nějaký čas, zahlédl ji znova. Tentokrát už za volantem (opraveného "citrouška"). Jen si mihla, ruku už zdvihnout nestačil. Smutně tam stál - u pekárny. Koupil si skoro po čichu rohlík, Judita ale byla pryč a na ní kabátek s takovým lemem, který s ní měl pevně spojený. Tak to byla už druhá náhoda. Koho milujeme, toho potkáváme. Třebas proti vlastní vůli. A každému zamilovanému něco nahoře pomáhá (anebo někdo) a kdo tohle popírá, nic neví a nikdy nebyl zamilovaný.
3.
Netlač na pilu! říkalo mu něco.
Snaž se! radila mu naopak jeho druhá polovina.
Dilema? Jak divné se zdálo, že Judita jeho maily i dál snášela, i když ji sotva nějak vzrušovaly (jako na začátku). Poslouchal ten den písničku Kdo ví z Hitchcockova Muže, který věděl příliš mnoho a rozhodl se opět bláhově: dám jí ten film, kde zpívá "ta" Doris Dayová. Kde zpívá Doris Dayová svému osmiletému filmovému synovi.
Dám... Ale jak? Poštou?
Co kdybych radši...
Ne, dosud nikdy a nijak nenavštívil Juditinu ulici. Až teď. Vzal DVD, ale zamotal se na kole v Juditině čtvrti a zcela zbytečně objel čtyři bloky. Teprve pak přišla Mateřské ulice a… Třetí náhoda! Judita (37) svižně vystupovala z citrouška. Zastavil u ní. Vzala si film, ale utíkala pryč a zmizela ve svém domě. Zklamaně odjel a zase pár dnů čekal. To jestli se třeba písnička nestane tou „jejich“. Až nato vznesl po síti dotaz.
„Já si ji pustila hned!“ A víc nenapsala.
Udělal jsem chybu! napadlo Lorence. Proč jsem jí věnoval film o chlapci, kterého unesli mámě? Který satanáš mi to vnukl? Možná... Snad africký démon Pazuzu?
Judita se před časem odstěhovala od stejně starého syna! Přece...
Bylo pozdě. Už se stalo. I takto fungují náhody. A Judita si říká (uvažoval Lorenc): Udělal mi to schválně. A to obdarování snad nastrojil chlapec zakletý do muže.
4.
Mžilo. Lorenc už nic neplánoval. Ale nic se nedaří podle plánu, tedy ani ne podle neplánu.
Toho dne byl stále klukem, v duši, a vyjel. Kolo bylo drahé, ale o to nešlo. Jen hrálo, když šlapal. Potom zastavil u rodinného domu v Perské, bydlel tam &Smudla, ale zrovna seděl ve škole, zatímco doma čekal jeho táta. Lorenc Zazvonil (bylo to absurdní).
„Co si přejete? Jsem po noční…“
„Já... Dělám pro Lidovky a píšu rubriku o obyčejných osudech, znáte ji?"
"Ne."
"Já znám vašeho kolegu ze &Skody Plzeň, inženýra Kotěšovce. Dal mi ten tip, víte... Spolužák z gymnázia.“
Tak byl bláhový Lorenc pozván dál, bylo postaveno na kávu a opuštěný manžel se bezelstně rozhovořil: „Jsem jedináček, ročník šestašedesát, a dělám jako zkušební technik u lokomotiv. Od dětství jsem měl rád vlaky a chodil s dědou na nádraží, koukal. Máma doma hlásila stanice, dělala výpravčí a jednou jsem mezi vláčky usnul. Měl jsem rád modely z Tomanova Ábíčka i makety nádražíček, na průmyslovce jsem v tomhle obýváku postavil celou vysokou a "mámo", povídám, kdo teď k nám přijde, bude koukat. Ne na tvé hrníčky… Urazila se.“
Lorenc si odkašlal: „Zajímá nás i dnešek.“
„Dnes máme modelářský klub, pronajímáme si tělocvičnu a pokládáme tam stovky metrů kolejí. Vláčky po nich jen sviští a děláme grafikon, jízdní řády a každý může být chvíli strojvedoucím a má svou vlastní lokomotivu.“
„Jak se ale k té zálibě stavěla vaše žena?“
„No, když šla na mateřskou, musel jsem to omezit. Vyvstaly takříkajíc cennější věci života."
"A to?"
"Dcera Hana a pak &Smudla, samozřejmě. Když se Judita vrátila do práce, začal jsem si ale zas vyhazovat z kopýtka, což se popravdě nesetkalo s pochopením a nakonec jsme se rozvedli.“
„Protože jste se choval jako kluk?" Možná taky spíš jako kluk zakletý do muže, domyslel.
5.
„A jak to bylo s vaší vysokou? Judita ji dokončila…“
„Já ne. Studiu jsem nedal, co chtělo.“
„Proč?“
Pokrčení ramen: „Svatba, rekonstrukce tohohle bytu, navíc... Ve zkouškovém se do mne autem navezl nějaký Ukrajinec a já ležel dva měsíce v komatu.“
„Vraťme se ještě. Juditu jste poznal na vysoké?“
„Jo, a tu školu jsem zkrátka nedodělal, ale neopustila mě, to ne, prožili jsme toho spousty, legrace, dělával jsem jí rysy, jo, to já zvládal, učili jsme se ke zkouškám i deskriptivu, která jí moc nešla, a Judita nakonec dostala za dvě, zatímco mne vyhodili.“
Odmlčel se. "Pak se ve &Skodě prováděly rutinní zkoušky lokomotivy. Na okruhu. Za strojovnou vypadával automat. Chtěl jsem zjistit proč. Hmátl jsem na svorník, ten byl ale pod napětím. Zařval jsem jako tur, ale to mi kluci řekli až potom.“
„Proboha! Co se vám stalo?“
„Nic. Spálená kůže. Asi jako když tenkrát začala Michaelu Jacksonovi hořet ta hlava, to když natáčel videoklip k desce Thriller. Shrábl obří pojistku. A já... Vidíte? Jen tady na prstu. Nic víc. Z fabriky jsem ještě dojel i domů, ale tam se poblil.“
„A Judita?“
„Ta? Takhle mě chytila mě pod rameny, uložila, tři dni a noci se o mne v podstatě starala, inu, jako v pohádce - a byli jsme zase jedna duše.“
„Člověk ale vydrží akorát tři sta šedesát voltů. Jste výjimka?“ Je. A chlapec zakletý do muže! letělo zase Lorencem.
„Ne."
"Jak jste tedy vydržel tři tisíce?“
„Zázrak. Podruhé jsem ošidil smrt a když počítám toho Ukrajince, potřetí, a neumřel jsem, nepřevtělil se, nic. Judita vždycky vše pofoukala, ale s odstupem se smála: Tak jsem se tě zase nezbavila!“
„Humor, že. A dál, Jirko?“
„Půl roku jsem nevyšel schody, na plesech nesnášel rokenrol, tři měsíce potom si náhodou koupil knížku od Zelené čarodějky, znáte ji, ne, a zjistil, že Zelená je vlastně seriózní léčitelka."
"Vím. Má přirozený talent.“
„Ale nevím, jestli víte, i co to znamená? Vnímá sinchronicitu. Chápe... tzv. signální události."
"Co?"
"Útoky proti osobnostem jako byl teď Jackson a před ním David Carradine. Proti letadlům jako Airbusy. Tyhle smrti a pády se přitom vždycky vyskytují ve trojicích. Věděl jste to?“
„Pády letadel taky? Úmrtí slavných? Jsou to pověry, ne?“
„Ne, co vás vede? Zrovna tak vztahy fungují a odehrávají se... spíš ve třech."
„Ale, ale...“
„Ale jo! Náhody přicházejí ve trojicích. Když proti mně v práci po čase ze stroje vyletěly tři hydraulicky válce, zaryly se do podlahy jen pět centimetrů přede mnou a já uvěřil. Hnulo mi to i žebříčkem hodnot. Vážně. Víte... Taková změna přichází zvolna, je to ale přerod a uvědomíte si ho po letech. Úvodem ne. To vydýcháte šok a jste rádi.
Víte, a jednou jsem musel nebo snad i chtěl na montáž do Indie, víte vy... Tam osmiletí kluci žebrají!“
„Mám taky osmiletého kluka,“ řekl pomalu Lorenc. "Sirotka."
„Jo, ale tam... Někteří... se i úmyslně zmrzačí. Chápete. A my... &Sli jsme z letiště v Kalkatě na ubytovnu a ještě nikdo nenatočil Milionáře z chatrče a najednou jich okolo jako kobylek a jeden bez ruky, druhý bez nohy a třetí skákal jako posedlý a kousla ho snad tarantule, anebo co? Načež jsem mezi nimi uviděl &Smudlu.“
„Ale to snad ne.“
„No, kluka mu podobného. Mával pahýlem a kamarádi odvraceli oči. Já mu dinár dal.“
„Co bylo dál?“
Lorenc si nyní už počínal spíš jako psycholog než jako novinář. „Co? Sesypali se na mne jako vosy, Kriste pane! Přeju klukovi propříště šťastnější vtělení. Proč to povídám? Sám už nejsem kluk! Ženatý už jsem byl dvanáct let, a pak jsme s Juditou zjistili, že se totálně lišíme.
Ve všem. V názorech na politiku nejvíc. Navíc si Judita prý něco uvědomila už při tom mém znovuzrození.“
„Že vás nemá ráda?“
„Nikdo nemůže za to, že nemá rád. Uvědomila si, že by byla radši, kdyby mě to dočista spálilo.“
Pokračování příště