1.
Dvakrát jsem dělal u geodézie, ve dvou životních obdobích, a zvláště na to první okolo sametového převratu vzpomínám jako na zlaté časy. Má to mnoho důvodů, ale rozhodně ne ten následující, se kterým souvisí i má mírně sentimentální básnička: Jednou se staneš neviditelnou - už o mně žádnej nesní! Tak sama! – Ale já tě pustím (v tramvaji) sednout - a ne ve snu...
Ano, to jsem kdysi nadrásal, ale v knížce renomovanějšího poety Víta Janoty K ránu po nebi jsem později narazil na stokrát lepší verzi. Až budeš sama shrbená v parku-vánočky drobit od snídaně-až v cukrárnách o teplo šálků-hřát si budeš zmrzlé dlaně-Až budeš jediná na celém světě-až nebude to nanečisto-až v tlustém svetru v parném létě-k sezení budeš hledat místo.
Verze B jest podle mého onačejší i z toho důvodu, že jednoznačně nevyjadřuje oddanost. A jistě, je plna soucitu, ale na druhé straně by to teoreticky mohl zadrmolit i nějaký vztekloun, jehož někdy - i kdyby na chvíli – ochromilo ignorování od dámy, o níž pak marně snil i třeba uprostřed prázdných Vánoc. Mezi podobně postiženými se pak ovšem "tříbí" i všelicí Hitlerové, kteří tajně přísahají pomstu dlouhovlasému plemeni, nebo i světu celému. Už z principu taky neuvolňují v tramvajích místa ani těm nejzmoženějším stařenkám a ni prstíkem nehelpnou babce s ruksakem plným kůrek (či přece něčeho víc). Dveře taky nepřidrží a každá ženská někdy někomu vědomě ublížila, anebo ne? řvou mlčky. Nejméně lhostejností! Tito holomci mají svou pravdu, ale neví nic. Jsou nebezpečí. A jsou přesvědčeni. Jen ať žena pyká. Za všechny a dodatečně.

2.
Sám misogyn nejsem. A když jsem poprvé pracoval u kartografie, tak jsme - tedy krom jiného - zpřesňovali rozlohy soukromých pozemků. Byl asi tak rok 1982 a vlastník nějaké nemovitosti v Pampelicích ovšem za dne dojížděl do práce do Příbrami, dejme tomu, a tak jsme dotyčného museli vždy předem pozvat. Ne na celý den, to ne, ale dorazit domů musel. Na chvíli, na hodinku... a na určitou hodinu.
Stalo se to i v cause až ladovsky malebné chaloupky zarůstající býlím. Předvolání se týkalo drobné důchodkyně. Nepřijela sama. Dodali ji ale - z hodně, hodně vzdáleného domova důchodců. Vystoupila a nepráskla dveřmi žigulíka. Zato spráskla ruce. Nebo vlastně ne, protože rukama už nesvedla moc vysoko k nebi dosáhnout. A rádio hlásilo osm padesát. Ráno. Ona... Rozhlížela se. Co viděla? Spoušť. Vbelhala se do předzahrádky. Zřetelně jsem slyšel slovo ostuda. Pak... Začala zoufale ukrucovat kopřivu. Jednu. První z tisíce. Milionu. Pak i druhou. Jen ty dvě.
3.
Rádio ohlásilo devět. Zamlada si ta dnešní bába asi zvykla, že se o hospodářství dbá. Že musí být políčko za domem obděláváno a chalupa vyhlíží jak ze škatulky. A teď... Padesát let nato ji přivezeme mezi ruiny. A pamatovala si snad dosud zříceninu?
Jak by mohla? V paměti jí tkvěla jinačí chaloupku, nicméně od nás-gentlemanů to přece bylo jen lidské jí ukázat reálnou podobu věci, ne?
4.
Tak tam stála s kopřivou a nic už necítila v ruce, ale na duši ano. Ukázala nám hranice a chtěla dál trhat kopřivy, ale nohy jí nesloužily. Ruce, jak už řečeno, ještě hůř, ale co, BYLA ZNOVU DOMA.
Pravda, šťastněji by dožila bez té návštěvy. A se vzpomínkou na voňavé pelargónie a upravené stavení. Ne se vzpomínkou na bubáka. Co ale dělat? I můj šéf, inženýr Tlustý by mi dosvědčil, nakolik je kartografie exaktní vědou a oborem na právo vázaným a že právoplatný majitel zkrátka musí být fyzicky přítomen, aby odsouhlasil i třeba neviditelné hranice mezi trávou a poli a starými oltáři.
A zda si během své krátké návštěvy stihne i protrhat předzahrádku? A zda pročistit hlavu na čerstvém venkovském vzduchu? To už pochopitelně zůstává čistě jeho záležitostí a zeměměřiči K, tedy mně, jest to šumafuk.
Zvlášť když sám K chodí na vzduchu tak často, až mu naskakují pupínky.

5.
Dotyčná babka Marie kopřivku nedostala, ale svou kopřivu si odkroutila. Nakonec i druhou.
Jo, a shnilou slunečnici.
Po mracích jí zatím někdo poslal i kus sluneční záře, ale nebe zase potemnělo. Mlčky jsme stáli u průčelí toho baráčku, které pentlilo ještě pět set jedenáct kopřiv, a jí se klepala ramena. Těch se chopily naše ruce a dáma byla odvedena do vozu a okýnkem se na svůj dům naposled v životě podívala. Vteřinu jsem možná i chtěl být mrtvý, ale zapomněl jsem na to na všechno brzy. Uplynulo čtvrt století. Dům v Ouholičkách anebo kde už dnes září a našla by klícku, ale jinak listí padá stejné a suchý kopřivy je taky nutno vytrhávat dál. Zrovna tak v Praze. A šel jsem ulicí města a myslel na tyhle věci uprostřed spěchajícího davu, když jsem... tu bábu najednou zase uviděl.
Ona ještě žije!
To je tedy něco. A jako svatá trčí před malou pekárnou, ta poněkud neforemná lidská bytost. Malá a hlavně úplně zmatená - uprostřed lidské řeky, která ji nezadržitelně, netečně obtékala. Oddechovala. Trochu jako zvíře. Opírala se o pitoreskní vozíček. Mám... Ehm, měl bych ji... Aspoň vlídně oslovit? Připadala mi svrasklá, ne moc hezká, takové jablko. A měla v tváři ještě dost, ale zbytek už asi odevzdala předem hvězdám. Mráz mnou jel a ona jak strašidelná sudička. Stál jsem, čekal, ale za výkladem spustila písnička jak z kolovrátku a já držel "pant" zrovna jako tenkrát u zapleveleného stavení - a jen se díval. Ne, nebyla to ona.
Jak by taky mohla být? Podobných Marií i Nemarií chodí s vozíčkem i jezdí na vozíčku tisíc denně. Ne snad? Odplouval jsem s davem. Pryč. Říkal: Co všechno za život i jenom bezděky provedeme druhým... No, a ona? Taky jistě někomu ublížila. Třeba... A kdo z nás ne?