V novorenesančním stylu postavil Lapidárium na dnešní Výstaviště v pražských Holešovicích Quido Bělský. Roku 1898 už bylo nashromážděno dostatek exponátů, a tak začalo velké stěhování. Jako první se do malebného domku nastěhují dlaždice z Vyšehradu. Místo brzy přestane stačit, a tak dojde i na novobarokní přestavbu. Lépe řečeno, dostavbu. Tu vede Antonín Hrubý, zdatný český architekt. Praha se na přelomu 19. a 20. století snaží vtlačit historickému centru novou tvář a mnoho starých domků padá pod tlakem vyšších budov. Co se z nich podaří zachránit, to najdete právě tu. Roku 1905 otevře Lapidárium konečně vrata i široké veřejnosti. Ta je fascinována zejména Langweilovým modelem Prahy, který dnes tak pracně Národní muzeum digitalizuje.



Své si Lapidárium zažilo i za války. Během první světové je samozřejmě zavřeno a chvíli i hrozí, že se jeho brány již znovu neotevřou a stavba bude sloužit jinému účelu. Za druhé je to pro změnu strašák bombardérů. Sochy, fragmenty a další cenné věci se schovávají, kde se dá. Ale co s těmi největšími? Jediným bezpečným řešením je zasypání pískem! Památky naštěstí válku ve většině přežijí. Veřejnost se do sbírek podívá opět roku 1954. Ovšem jen na 12 let. O objekt se řádně nikdo nestará a tak v 60. letech hrozí, že málem spadne. Zatéká střechou, trubky ve zdech praskají. Rekonstrukce přijde v poslední chvíli. Díky ní se můžeme od roku 1993 kochat dodnes.



A co že je tu konkrétně k vidění? Oněch 400 pozůstatků domů, pomníků, soch, které již venek nerady a spousty dalších pokladů. Narazíte tu na opuku, mramor, bronz i pískovec, konkrétně pak třeba obrovitou sochu maršála Radeckého, krásné vstupní brány, vytesané hlavy českých vládců i jejich sochy, gotické klenby, pozůstatky z kostelů. Procházka sály vám přinese nový, neotřelý pohled na starou Prahu, na místa, která již zametl čas pod koberec. Můžete jen snít (a fotografiemi či obrázky se utvrzovat), jak by ta místa vypadala dnes, kdyby se to bývalo udělalo jinak...

_{fota: autorka}