V Čechách, na Moravě i ve Slezsku se tradovaly či dokonce tradují zkazky o černých psech obklopených aurou. Takový pes proběhne nocí, vyděsí vás k smrti. Co je proti tomu filmový horor. Někdy mívala ta zjevení tvar nazelenalé koule, což by svědčilo, že pejsci ve skutečnosti byli kulovými blesky. „Ta zjevují zase mizejí v ohnivém výbuchu,“ čteme v jednom svědectví. „Po takové explozi zůstal v ovzduší vždycky pronikavý pach síry.“

Nikoli tedy sýrů, vážení! Ale vážně. Nevím, zda je to s podivem, nicméně vůbec ten nejstrašidelnější příběh o pekelných psích bestiích zaznamenala už ctná (i nectná) Božena Němcová. Jakpak že to bylo? Jistý učitel slíbil lakotnému mlynáři, že ho bude tři noci po smrti hlídat. Tedy, tři noci po mlynářově smrti, nikoli své. Slib dodržel, houževnatě. A co ten (ne)viděl a (ne)slyšel? První a druhou půlnoc spatřil, jak nebožtík otevřel oči dokořán. „Jste tady, sousede?“ zeptal se. „Jsem.“ Třetí půlnoc už mlynářovo tělo odpočívalo v hrobě, takže musel poctivec učitel hlídal přímo na hřbitově, i kreslil hned okolo sebe svěcenou křídou kruh a dobře udělal. O půlnoci se u hrobu vynořili hned tři smolně černí psi s ohnivýma očima, začali hrabat jako zběsilí, dostali se brzy k tělu, stáhli mrtvolu z kůže a trhali a trhali… Nicméně právě kůži stihl rozklepaný učitel vtáhnout k sobě do kruhu. Stále se křižoval, modlil, ale nevydal ji, i když na něj zběsilí psi doráželi až do rána, kdy s posledním příšerným zavytím pojednou zmizeli, jako by se do země propadali, a pedagog poté kůži spálil, přičemž se opět vroucně modlil za mlynářovu duši. „A z kouře vzlétla holubička,“ dodává Božena Němcová.

K věci. Víme, že ve všech krajích, jimiž táhli Keltové, zůstali roztroušeni tzv. vlkodavové. Byly to obrovské psí bestie, které vypouštěli na nepřátele i Lučané v Lucké válce, jak si to můžeme pamatovat třeba z Trnkova animovaného filmu, ale... Teď už vzhůru do Anglie!
Tamní pověsti využil sir Arthur Cona Doyle ve slavném románu (1903), ale i v neholmesovských příbězích, mezi které například náleží Postrach z Kazivcové průrvy. Zachovalo se ale skutečně v děsuplných skalních hlubinách pod Derbyshirem podsvětí s oceánem plničkým pravěkého pratvorstva? Kdo ví. Asi sotva. Ale povídka je zároveň i předzvukem románu Ztracený svět (1912).

Co však inspirovalo psa rodu Baskervillů? Nejedna zkazka. Nejedno místo Anglie. A není divu. Prakticky každý tamní kraj a zrovna tak oblasti Irska se chlubí přízračným psem. Východu vládne Černá stvůra. V Lancashire se báli vyjícího Skrikera. Staffordshire měl Měkkou tlapu. Yorkshire Pruhovaného hosta. Wales Psa temnot. Ostrov Man Psa s obří mordou. Skoti se báli či bojí Velkého černého psa a mnohé ty obludy náležely tomu typu zjevení, jež dle pověsti střežila určitá místa, aniž by je směla opustit, a byla jako připoutána neviditelným řetězem. Samotáři, kteří vás zničí. Strážci pokladů i hlídači posvátných křižovatek a jinak tabuizovaných území. Ale i hlídači klidu mrtvých, těch, co spočívají v mohylách pod dolmeny. Ano, a to už je vlastně pravý opak báchorky z pera Boženy Němcové, protože tito ďábelští psi nekazí klid mrtvého, ale pokoušejí se ho udržet.
Přímo v Anglii však také znají tzv. Hergesta, což je obdoba našeho Divokého lovce, všude provázeného černým psem. „Přízračná smečka psů podsvětí s planoucíma očima, plamennými jazyky a nenávistí v sobě loví po kraji bludné duše všech těch, co zůstali nepohřbeni,“ varuje prastará pověst, „a pokud takovou duši ona bestie polapí, odnese ji v zaťatých zubech rovnou do říše mrtvých. Již pouhý dotek, už patření podobného psa smolné barvy věstí neodvratnou záhubu.“

V srpnu 1577 se přihodila děsivá věc během ranní bohoslužby ve svatostánku města Bongay v Suffolku. Zjevil se prý černý pes, zabil dva lidi a dalšího popálil. Jako by to nestačilo, útok se opakoval v chrámu v blízkém Blythburgu, kde na dveřích dodnes ukazují stopy žhavých drápů. &Slo ale opravdu o psy? Nebo prostě o kulové blesky obalené typicky temnou korónou připomínající srst. Typuji B, a tou korónou nejspíš probleskovala žhavá jádra. Či skutečně ohnivé oči? Plamenné jazyky? Můžeme se smát, můžeme i věřit, každému dle chuti a založení a kdož ví, ale hypotézu o blesku podporují taky další svědectví. Psi prý nakonec vždy explodovali v gejzíru jisker a nechali za sebou pach spálené síry.

A inspirace k Psu baskervilskému? Je přece jen ještě konkrétnější. Ve vrchovině v Dartmooru se dodnes nachází křižovatka se starým keltským křížem a koncem 19. století zde našli člověka raněného mrtvicí, přičemž v půdě rozměklé po nočním dešti vězely všude vůkol spousty šlépějí. Byly to stopy obrovského psa! „Smečka z pekla ho štvala vřesovištěm, až dokud nezemřel hrůzou,“ začalo se říkat a je skutečně doložena i Doylova vycházka Norfolkem z dubna 1901, během které vyslechl právě toto vyprávění.

A teď už jenom poznámku k sídlu Baskervillů. Není úplně snadné ho identifikovat a v hrabství Devon (na jihozápadě Ostrova) existuje minimálně sedm adeptů. Tím nejvěrohodnějším se ale jeví zámek Brook Manor, někdejší sídlo šlechtice známého na míle velikými ukrutnostmi. Vesničané se zámku kdysi vyhýbali a onoho šlechtice se kupodivu nepřestali bát ani po smrti, takže rakev zatarasili těžkým kamenným kvádrem, aby prý ďábelská duše neunikla hrobu. Stal se snad pán Brook Manoru opravdu upírem? Máme-li uvěřit vypravováním, v každý výroční den skonu objížděl blata na koni doprovázen... Ano, právě obrovským černým psem dštícím oheň.

_{Zdroj obrázku www.hiking.sk}