Dne 17. listopadu jsem zrovna bydlel s partou ve zmíněných Krušovicích nedaleko ještě neprivatizovaného tamního pivovaru. Tuším, že se realizovalo tzv. letecké snímkování, ale z televize a hlavně z rádia jsme sledovali převrat. Začalo mi být nekonečně líto, že nejsem u toho, takže... Takže jsem se hned nazítří sebral a ačkoli nikdo jiný nechtěl jet, šel jsem prostě po pracovní době na silnici a už jedno z prvních aut mi zastavilo. Tehdy, v těch dnech, nebylo nic samozřejmějšího a já, mírně podroušen, jsem byl dopraven až do Prahy. A víte, jen stěží lze dnes vysvětlit mladým naši tehdejší euforii...

Z metropole mi krom davů, shromáždění a projevů utkvěla hlavně "výzdoba" sestávající z bezpočtu sloganů a nápisů na ulicích, mezi čímž jsem procházel v úžasu. Na přeplněném Václavském náměstí se ovšem iniciativy chopil třeba i očividný exhibicionista, který neměl k politice co říci, a tak propagoval pouze sebe. Přesto se taky okolo něj střídaly stovky lidí a nikdo ho nebojkotoval.

A já? Neexhiboval. A když jsem došel až k Národnímu divadlu, zrovna tam mluvil herec František Němec. Nedokáži již interpretovat jeho výkřiky obsahově, ale pamatuji si, že mi to přišlo trochu "nadehráté". Odhazoval každou chvíli patku... a silně se vžíval do role revolucionáře z časů francouzské revoluce - čímž nechci nijak popírat jeho tehdejší upřímnost.

Nastala noc. Já byl stále v Praze a nazítří v sedm měl být zase v Krušovicích. Složitá cesta přes Kladno se pořádně protáhla. Do postele jsem upadl až k ránu - nebo spíš vůbec. A co! Byl jsem mladý – a měl rozhodně co vykládat! Jen já to viděl!

Ne všichni převrat vítali. U někoho jsem si všiml i rozpačitosti. Pan Pták, figurant, ale jinak bývalý voják z povolání a důstojník z Konviktu nám i poklidně osvětlil, že nebude práce, což se dnes už vyplnilo. Tím však nechci význam převratu nějak zlehčovat.

Sice jsem s nikým nechodil, tenkrát, ale zamilovaný jsem pochopitelně byl a aspoň do jisté míry se snažil sdílet i se svou láskou, což tu ale opravdu nechci rozebírat, protože to je součástí jakéhosi mého dosud nedokončeného románu. Ale vzpomínám si také, že jsem tehdy zatoužil vše "to v Praze" předvést i mamince, takže jsem doma trval rezolutně na tom, že tam, do Prahy, se mnou musí, protože já už tam byl a ona bez toho nic nepochopí.

Tak jsme jeli a od nádraží došli k Národnímu muzeu a naslouchali plamennému projevu hudebního kritika Jiřího Černého – ne, na to máma nikdy nezapomněla.
Pak jsme šli i dál a skutečně to stálo za to. Ona atmosféra Prahy, která je vždycky PŘED zbytkem naší kotliny, se od atmosfér maloměst silně lišila, nu, a televizní obrazovka či rozhlas nezprostředkují vše...

A co víc? Protože jsem měl vždycky potřebu psát, zpracoval jsem část svého prožitku do jakéhosi textu, ale protože mi vždycky připadalo příliš málo, když člověk pouze líčí realitu, vymýšlel jsem do pozadí událostí fantaskní podhoubí podle poučky "malé příčiny mají velké následky", ale ani tento můj příběh není, tak jako i spousta dalších, dopsán... a kdopak ví, zda někdy dopsán bude. Zážitky se totiž vždycky na mne valily až moc... a pro ty nové, jsem často přestával zpracovávat ty staré. Až dnes vím, že jedním z největších lidských hříchů je – a pro někoho možná kupodivu – roztěkanost.

A já byl vždy spíš vnímatel a pozorovatel než aktér. Jako takový jsem prožil i něžnou revoluci. Mým zájmem bylo ve značné míře až hyperpečlivé skupování všemožných tiskovin, časopisů, novin a publikací, což jsem vydržel po měsíce, a tak mám zřejmě slušný archiv, že bych ho však nějak totálně stačil nasát, nemohu věru říct. Pošetilý! Ale jinak? Onu atmosféru, a to se shodnu skoro s každým, tedy kromě zarytých komunistů, nelze v podstatě zprostředkovat a my žili až do Silvestra 1989 jako v pohádce a první ztráta iluzí přišla až někdy počátkem roku 1990 a souvisela s touhou Slováků rozbít Československo.

Neuplynula taky příliš dlouhá doba a přišel jsem o práci, nicméně získal díky štěstí jinou a ze svého hlediska lepší. Na poště. Nu, a jako zaměstnanec vlakové pošty jsem pak prožil i většinu let devadesátých a pořádné lásky, a ta léta devadesátá se, co se svobodomyslnosti týká, opravdu dají srovnat jen s léty šedesátými, i když na trochu jiné úrovni.

Co následuje dnes, je už nepochybně neonormalizace, jak to, tuším, nazývá nejen Václav Bělohradský, ale do těchto rozborů a soudů bych se pouštěl jenom nerad, protože převrat i dnes vnímám jako úžasnou, skvělou věc, a to nejen pro až neskutečný příval knížek a filmů a písní, který nás po něm zaplavil a vlastně zaplavuje dodnes. Pravda, život normálních lidí nejsou jen filmy a knížky...

_{www.ceskapolitika.cz}