Reakce k článku

Od: Dagmar Hermannová - 7.11.2011 - 19:18

Když člověk může
Když člověk může říci sbohem - je to ještě dobré. Horší je, když musí žít tam, kde se mu to zhnusilo, kde žít vůbec nechce, způsobem, jaký se mu hnusí a jakým žít nechce, ale není pomoci ani úniku - a musí si počkat na ty křičící prostitutky ztracené do noci, i na ty opuštěné umírající děti - protože přijdou. Připadáš si jako oběť žraloka ve filmu Čelisti - jakási pomyslná příšera tě začne pomalu polykat - nejdřív ti znehodnotí život a udělá z tebe duchovní žvanec, a pak se zakousne a požírá, a i když při tom odpočívá, protože sousto ji dusí, žere a žere a ty se jen díváš, jak pomalu mizíš v útrobách toho nenažrance - nohy, břicho, hrudník - žádná pomoc i když křikem ochraptíš. A nemusíš být těhotná agentka. Když nejde dát sbohem - je horší.

Od: Radka Zadinová - 29.11.2011 - 9:16

Myslím, že Vám rozumím, a je mi z toho moc smutno... Taky jsem byla takhle požírána, připadala jsem si jako v uzavřeném kruhu, ze kterého nevede cesta ven - člověk musí buď zemřít nebo zůstat. Nic jiného prostě neexistovalo. Ale pak jsem tu cestu našla. Trvalo to dlouho, víc jak deset let jsem v sobě sbírala odvahu odejít... Ani teď ta cesta není jednoduchá, ale už mě alespoň nikdo nepožírá a já doufám, že to, co mi čas sebral, zase jednou - možná - doroste zpátky. Člověk by se neměl nikdy vzdávat, nenechat se zlomit, i když jsou chvíle, kdy je Vám už všechno jedno a vlastně si nepřejete nic jiného... Vím to z vlastní zkušenosti, člověk si říká, že by to vlastně bylo to nejlepší. Ale není. Zkuste tu cestu ven najít. Já jsem to dokázala, i když se ještě stále potácím na trošku nejistých nohách, zbavila jsem se alespoň toho nenasytného žraloka... A jednou, doufám, zmizí i vzpomínka na něj.

Několik posledních článků v rubrice Literatura