Horkým kandidátem na letošní Cenu Bohumila Polana byl nový román Miloslavy Ledvinové (nar. 1937 v Oprechticích a žijící v Plzni) Víření (NAVA, 2008, 192 stran). Cenu taky získal. Za co?

Tématem knihy je kolektivizace, autorka však opět svým stylem vystupuje nad realitu a líčení padesátých let a jejich tragédii pojímá spíš jako nadčasový mýtus. Tehdejší utrpení hospodářů ostatně popsala už v knížkách Už nikdy nevstoupíš (2004) a Kateřina (2000).
 
Tentokrát ale přistoupila k bolesti vlastní duše sofistikovaněji a rozdělila vyprávění do dvou dějových linií. A časových. Vedle osudů muže, který nechtěl do tzv. JZD a také v důsledku toho musel krutě odejít z tohoto světa v pověstném Jáchymově, sledujeme i jeho dceru třicet let poté, v roce 1980. Tato dcera je autorčino alter ego a přijíždí do rodné vsi Polná až poté, co odmítne ve městě Plzni vstoupit do strany a opustí zaměstnání. Po příjezdu na venkov pak hluboce vnímá i potřebu navázat tam, kde někdejší pseudozákony přeřezaly linie, a to nejen rodové. Hrdinku nicméně v závěru zaskočí její vlastní zhoubná nemoc...

Asi jako další zničení, kterému už předcházelo to první, zničení otce. V této tragédii navíc nemělo jen politický motiv. I tady bohužel platilo, že je třeba za vším hledat ženu, ale nejen ji, spíše i mužskou žárlivost. V tomto konkrétním případě šlo o ženu přebranou (až banálně), nicméně nebohý sedlák je zatčen i právě proto a usvědčen na základě podvržených důkazů. Pistolí. V uranovém dole pak navíc umírá také v důsledku přátelství k mladšímu vězni, jenž mu fatálně připomínal syna a kterému se pokusí ulehčit jeho úděl...

Víření je výtečně vyprávěný příběh, jehož časově novější rovina působí po právu autobiograficky, ale současně je i důrazně sunutá k metafoře. O důslednosti propojení této roviny s tou starší by šlo diskutovat, ale nic to nemění na tom, že vlastní téma tady, jak je ostatně v podobných případech časté, do značné míry přebíjí každou výhradu. Anebo aspoň oslabuje její smysl. A prokreslená psychologie postav se přitom navíc straní přívažků všeho nadbytečného, což sice může místy působit až nezvykle a řekl bych kafkovsky, ale tento způsob nazírání je už Ledvinové vlastní a ukazuje se jako funkční. Nehledě samozřejmě na to, že to byl její autorský záměr, tak jako i metoda střihů, ano, právě těch skoro filmových, které navozují titulní víření. Víření ale zároveň probíhá hrdinčinou hlavou a román, který působí v jedné vrstvě jako příběh o návratu k roztrhaným rodinným kořenům, je ve skutečnosti také historií permanentního hledání lásky.

"Původ všech našich úzkostí a chyb je v nedostatku lásky," říkal Fellini, i když nejen on, ale Ledvinové hrdinka, ta jako by jeho postřeh obracela svou vitalitou naruby a bezhlese jej opakovala takto: "I s nedostatkem lásky přemůžu úzkosti! Vyvaruji se chyb! A snad i překonám vlastní zhoubný nádor!"

Má-li si Polanova cena zachovat prestiž, bude porota nucena při rozhodování o jejím udělení anebo rozdělení letos velmi zodpovědně přihlédnout také k existenci tohoto nejen západočeského románu, říkal jsem si už začátkem roku. No, a tentokrát jsem se strefil...

_{Miloslava Ledvinová: Víření
Vydalo nakladatelství Nava v roce 2009
Ikonka: http://www.kovolijectvi.cz}