Píše se rok 1959. V českém filmu té doby se objevuje několik filmů s tématikou mravně narušené mládeže. Je s podivem, že v záři komunistické hvězdy mohou takoví mladí lidé vůbec existovat, respektive, že je doba přiznala. I když to byl pohled mnohdy schematický až křečovitý - jako např. v Gajerově filmu VINA VLADIMÍRA OLMERA (medik a parta neodpovědných přátel se podílí na krádeži automobilu) nebo silně umírněný - CESTA ZPÁTKY Václava Kršky (pokus o oloupení pokladní kina trojicí mladíků) vždy musel přijít jednoznačný závěr - společnost vrátí provinilce do svého lůna a dá jim možnost polepšení.

Náprava hříšnice se koná i ve filmu PROBUZENÍ, ale nevyčítejme to Jiřímu Krejčíkovi, který optimistický závěr svého filmu z roku 1959 musel přidat na nátlak schvalovatelů dodatečně. Přesto je jeho film mimořádně silným a na svou dobu jedinečným dílem. Příběh mladé kadeřnice Jitky, která zběhne z učení i z dětského domova, toulá se s partou výtržníků a zlodějíčků pražskými ulicemi, pasážemi a opuštěnými skladišti, a žije z drobných krádeží, je i dnes - díky mistrovské režii a výraznému hereckému výkonu Jany Brejchové - stále poutavým dramatem. Jitka sice skončí ve výchovném zařízení, ale potká opravdovou lásku - číšnického učně Tomka (Jan Šmíd).
PROBUZENÍ bylo jedním z filmů probouzející se české kinematografie, která se v závěru padesátých let začala nadechovat trochy svobody a uvolnění. Bohužel to netrvalo dlouho - na I. festivalu českých a slovenských filmů v Banské Bystrici byla pod heslem "Za užší spojení filmové tvorby se životem lidu" řada filmů tvrdě krizována za "černý schematismus", a tak v dalších letech plnili společenskou odpovědnost a stranickost filmy jako VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI či O &SEVCI MATOU&SOVI. Ale to už je jiná kapitola, ne tak radostná jako doba vzniku Krejčíkova PROBUZENÍ, které září opravdovostí a nefalšovaností i po letech.

Foto: csfd.cz, fdb.cz, ceskatelevize,cz