...takže když mi jednou moje kamarádka navrhla, jestli s ní nechci letět do Keni, řekla jsem: Tak jo. Já, která jsem ještě nikdy neletěla letadlem. Já, která se nedomluvím jinak než česky. Já, strašpytel, který se těžko smiřuje s jakoukoli změnou ve svém životě. Poletím do Keni.




Asi jsem tomu nevěřila ještě ve chvíli, kdy letadlo dosedlo v Nairobi na přistávací dráhu. Neletěly jsme přes cestovku, ale na vlastní pěst. O to větší panika mě jímala, když jsem si všechna rizika začala připouštět. Ale je to jako když vás hodí do vody a vy musíte plavat, jinak byste se utopili. Tak jsem se v té vodě (na letišti) začala plácat, abych zůstala nad hladinou a v pořádku se zase vrátila zpátky domů...

Let měl zpoždění. Stály jsme frontu u bankomatu (peníze v něm nebyly, takže další fronta u přepážky). Stály jsme frontu, abychom si mohly koupit keňskou sim kartu... Volat v Africe z české by snad neudělal ani šílenec - nedoplatili byste se. Takže když kamarádce volal řidič taxíku, který nám poslali z hotelu, nemohla hovor vzít. I byla jsem vyslána, abych situaci vyřešila...


 
Představte si vykulenou ženskou (blondýnu), která vyleze z letištní haly, ve 4 ráno, a než se stihne rozkoukat, sesype se kolem ní asi tak padesát černochů, kteří se odstrkují a jeden přes druhého anglicky (nebo jinak, nestíhala jsem tu kakofonii zvuků rozeznat) nabízejí odvoz a chňapou po vašem kufru, aby vám s ním pomohli... Představte si někoho, kdo byl nejdál v Chorvatsku, jak se v něm tetelí duše strachem, a odhání všechny tím jedním slovem, o kterém ví, co znamená: NO, NO, NO...




Když jsem se chtěla vrátit zpět, už mě tam ostraha nepustila. Super. Bez telefonu, bez možnosti dorozumívání, bez kamarádky, která zůstala uvnitř, stojíte před letištní budovou v Nairobi a říkáte si: to nám to africké dobrodružství pěkně začíná....




A když nás tam nakonec jeden z nich odlapil a vezl tmavou nocí do hotelu, všude kolem jen odpadky, staveniště, žádní lidé (kdo by se divil, ve 4 ráno) a vy netušíte, jestli vás opravdu veze tam, kam má, nebo jinam, tak v té chvíli se kamarádka zahihňala a prohlásila: Tak, Ráďo, asi jedeme na orgány... :)



Nicméně všechno nakonec dobře dopadlo. A byla to ta nejúžasnější dovolená, jakou jsem kdy zažila. Krása přírody a úchvatné scenerie na straně jedné, a šílená chudoba, špína a hlad na straně druhé... Afriku buď milujete, nebo ne. Já jsem si ji zamilovala. A rozhodně bych se tam chtěla ještě jednou podívat... Když v sobě tedy seberu dostatečnou dávku odvahy podstoupit to znovu...