Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Tři havárie jednoho kolaře
Úvodník: Kolegyně v práci mi nedávno navrhla, abych si na kolo zakoupil cosi jako dres, že budu „in“, ale mně těžko radit: vůbec nechci vyhlížet jako sportovec, ale raději jako „Angličan na vyjížďce“. Prostě jsem blbec.
Článek: Jedno se mi však upřít nedá: starám se především, abych jízdu přežil. Opatrnost, máti moudrosti. Pokaždé to nicméně nestačí, do hry hrdě vstupují další faktory a jistě, někdy potkáte smůlu.
Když mi bylo deset, na kole-Pionýru jsem jaksi brouzdal naší ulicí, a to rychle; než mě uzemnil pád alias propad. Bicykl se za jízdy zlomil!
Setkání se štěrkem jsem přežil beze zranění a otec nic řešit nemusel, ostatně to bylo moje kolo a měl jsem je v garáži osobně olejovat a čistit, kolorovat, kontrolovat a štelovat. Což jsem sice dělal, ale vlažně. Já to nepřeháněl. Ani jsem se po zlomu neštětil.
Uplynuly spousty let a vynechám veškeré kolektivní výjezdy s rodinou, to se bicyklista chová korektně. Většinou. Došlo však i na osamělý výlet po trase Domažlice-státní hranice a muselo mně již být přes třicet; teoreticky jsem tehdy mohl projet i kus Německa, ale zajímalo mě zprvu naše zarostlejší pohraničí. Dlouho, již od dětství jsem se nekoupal v rybníku Babylón, pro mě překrásném, i chtěl jsem mu - s nostalgií - pohlédnout na zoubky. Panovalo překrásné počasí, cvrlikalo vše, výpadovka nevede úplně rovně a já nějak obracel kolo na kraji onoho hlavního tahu a podle všeho na kapinku nepřehledném místě. Šílenou rychlostí se řítící sporťák mi škrtl (hau!) o přední pneumatiku a byl v tahu a má guma vybočila. Nic víc.
Jel dál, ani nepřibrzdil, a já kolo úspěšně srovnal, ale byl to „poněkud šok“, řekl by Brit. Sice trval sotva minutu, nicméně jsem zamířil domů; respektive do Domažlic, odkud jsem tenkrát vozil vlakovou poštu.
Od toho ŠKRTU jsem opatrnější, i když nikdy není vymalováno definitivně a vše vyvrcholilo deset let potom u jedné benzínové pumpy a nákupního střediska. Čtyřicet mi zhruba bylo, a propána propáníčka, co já vůbec pohledával na kole v říši pump?
Bral jsem to zkratkou ke kinu? Bůh ví, že jsem mezi stojany neměl co dělat; vždyť mi chyběla nádrž, a když už jsem se ocitl v této enklávě, bylo okamžitě místné se vymotat do bezpečí. Ale já místo útěku šlapal jako kaskadér a pitomec a míjel jakýsi stojící vůz. Šofér zevnitř otevřel přední dveře, u pumpy se do zrcátka nekouknete, a náraz mi vyrazil dech. Šikmou jizvu přes prsa jsem nosil ještě dlouho.
Někdo, snad ten řidič, mě zepředu prohmatal a na cosi se ptal. Což i já. Urazil jsem něco? Ani mé kolo (nyní osmička) nevypadalo nejlépe, i vracel jsem se do kopečku, bicykl vedl a ještě pořád lovil dech; až jsem se na špici vrchu posadil u silnice s pocitem, že zemřu, a telefonoval kamarádovi. Vzal mě autem k obvodnímu lékaři a dávám si od té chvíle opravdu pozor. Žádnou další nehodu já neměl. Ani v autě, ani jako součást pelotonu. Dokonce ani na Olympiádě v Paříži se mi nic nestalo. Já tam nebyl.
Ježdění na silnici, víte, nedoporučuji a to, že vás auťáky jsou povinny předjíždět s odstupem metr a půl, míru nenapomohlo. Naopak. O metr a půl vás páni řidiči nenávidějí víc! S výjimkami. A tak fičme, pokud jen možno, po stezkách. Ale moc překotně pálit to nesmíme ani zde, alebrž tomu brání zase bruslaři, kteří vymršťují nohy stylově do stran. A zrovna tak se tu motají flegmatické matky s kočárky a pojednou jsme nebezpečím sami. Ale na stezkách je to, řekl bych, takto asi normální a správné. Něco za něco.
27.11.2024 - Ivo Fencl