Tam došlo k zádrhelu. Než se vyřešil, smažily jsme se s ostatními čekajícími na slunci... Pár minut, potom hodinu, druhou... Bylo to nekonečné čekání, kdy nás nahnali do lodě, pak nás z ní zase vyhnali a nahnali do ní jiné čekatele (kteří odpluli, zatímco my stále tvrdli na břehu).

 

A když se konečně vyplulo, bylo jasné, že to nemůžeme stihnout. Takže žádné plavání. Nebo takhle, plavaly jsme. Jen ne s delfíny. Šnorchlování u útesů jsem si užila i tak, bylo to moje první a byla to neskutečná krása. Nechala jsem se unášet vodou, kochala se, áchala a čas ztratil význam. Ne však pro naše průvodce. Ti nás nakonec z vody opět nahnali na loď a plulo se. Tentokrát opravdu za delfíny. A tak jsme je nakonec viděli. Sice jen z lodě, ale i tak to byla krása. Jsou nespoutaní, hraví, přátelští a velmi inteligentní.

 

Plavba zpět do přístavu byla jedno velké dobrodrůžo, kdy nám nařídili sedět a loď se kycámela na vlnách jako  ořechová skořápka. Chvílemi jsem se fakt bála, že se převrhneme. Všude kolem byly v dohledu ostrůvky, takže jsem se nebála, že bych se utopila. Ale ten foťák na mém krku, ten by to asi nedal. Že bychom to možná nedaly ani my, mi došlo, když jsem viděla sílu mořských proudů. Po přistání jsme si vážně oddechly.

 

Na jídlo nás naši průvodci vzali do místní vesnice, kterou nám ukázali ve své obnažené nahotě. Ve své bídě a prachu i kráse.

 

A protože den ještě nekončil, přesunuly jsme se na Coconut Beach do Watamu. Nádherná pláž, čisto, ticho a milí lidé. Moc se mi tam líbilo. Jako bych se ocitla v ráji. Přišel čas na relax, koupání v moři, kochání se a nasávání místní atmosféry. Hakuna matata.