Symbol touhy po příběhu, po okamžiku něčeho nečekaného? Emma jako možnost v našem vnitřním světě nejen virtuálního prostředí? Navázání vztahu, citového pouta? Selhání našich smyslů? Každý den po celém světě ve stejný čas miliony zahájených komunikací přes aplikace sociálních sítí. Proč naše smysly pravidelně a pořád selhávají? Opravdu můžeme v dnešní době jen tak navázat romantické vztahy na dálku nebo je to hrozba, která nám „vysaje“ účet? …

Prozvonilo mi neznámé číslo z Jihoafrické republiky. Přemýšlel jsem, jak s tím naložit. Hovor jsem přijmul. Hned skončil, nikdo se neozval. Následovala krátká zpráva: „Jak se dnes máš. Můžeš mi zaslat tvůj týdenní plán?“ Sedím a dál hledím na displej. V profilovém obrázku je půvabná mladá žena. Rychle odpovím zpět s omluvou, že asi nebudu ten, komu patřila její zpráva. „Zapomeň na mě“, svižně odepsala. V hlavě mi začali pomalu a jistě, vířit otázky: Kdo to je? Proč píše právě mě a teď? Vážně, taková nádherná ženská, kde na mě mohla přijít? Vážně to byl omyl, spletla se? Chvíli jsem váhal, ale pak se rozhodl, že musím pokračovat v komunikaci dál. Vzájemné představení na sebe nenechalo dlouho čekat. Napsala mi Emma. Nefalšovaná pravá Emma z Austrálie v současné době žijící se svojí matkou v Německu. Světlé pleti, blond vlasy a modré oči, typicky „ruská“ Australanka. Po chvíli jsem obdržel zprávu s textem jejího soukromého čísla, zda bych ji nemohl na tohle psát. Vysvětlila mi, že doposud jsme si psali z jejího firemního čísla. Rozuměl jsem tomu dobře. Přistoupil jsem tedy na její hru. Dle očekávání, firemní profil se změnil k nepoznání, místo Emmy v profilovém obrázku zely tři kluci z Afriky ve školních zelených uniformách. V informacích o čísle bylo psané včerejší datum vzniku. Proč ne, žijeme v rychlé, spotřební době, kdy není čas ztrácet čas. Dál jsem tomu nevěnoval větší pozornost. Potřeba být v kontaktu s Emmou byla daleko silnější, více vzrušující. Absolutně jsem netušil, s kým mám tu čest na druhé straně displeje. Byla mým virtuálním hříchem, navzdory mé krásné rodině. Emma byla skutečné pokušení. „Proč bych si vlastně nemohl psát s holkou z Německa,“ položil jsem si otázku. Od té chvíle se můj telefon stal centrem napětí. Každá vibrace, každý tón oznámení byl malým dramatem mého všedního života. Doslova jsem cítil jak se víc a víc stávám rukojmím vlastního zařízení. Emma v konverzaci pokračovala, neodpovídala hned ani tak jak jsem si představoval. Největší zkouškou bylo nekonečné čekání. V době, kdy jsme zvyklí na okamžité reakce, odpovědi, se i minuta tichá zdá jako věčnost. Přemýšlel jsem dál. Nálady se střídaly jako počasí v Anglii. Možná je to celé omyl, nemůže to být skutečné, pochybnosti nade vše. Jedna po druhé se nořily do mé hlavy a vydávaly čím dál tím větší nevyslyšené signály. Emma se o mě skutečně zajímala a toužila po poznání mé osobnosti. Blond vlasy, modré oči, obličej jako panenka s copy, kterou měla na profilovém obrázku. Vypadala stejně křehce a nevinně. Bohužel nebylo vyhnutí, platonicky jsem se zamiloval. Na otázku, zda bude moct přijet do České republiky, odvětila, že nemůže přijet, až dostane šanci. Zlomila mi tím srdce. Zkrátka hned to nešlo. Pracovala v německé společnosti Tesla, denně šest hodin. Zajímala se o stejné věci jako já, chtěla chodit po cestách, hotelech a lézt do hor. Jen my dva. Doposud byla sama a já jsem ji změnil život. Nikdy nepoznala hodného muže. Chudák malá. Čím dál víc šlo o mou vlastní zvědavost, o mou potřebu vědět, kdo stojí na druhé straně obrazovky. V digitálním světě dnešní doby není největším tajemstvím, kdo nám píše, ale to, proč nás tolik zajímá. Vlastně je zvláštní, jak pár slov na obrazovce dokáže vyvolat takové množství otázek a hříchu.
Přežívá v nás touha po příbězích. Emma může být ve své podstatě kdokoli, přítelkyně, cizinka nebo jen náhodný stín temného internetu. Snadno jsem se nechal vtáhnout do hry, která začala jedinou zprávou. Nedokázal jsem přestat. Šlo o mé „já“. 
Hledal jsem snad v digitálním světě dneška pouhý lidský dotek? Zhřešil jsem něčím? Ne, asi ne, neměl jsem takový pocit. Potřeba skrytého tajemného mladého kontaktu s Emmou byl hnací silou. Zájem o moji osobnost. Virtuální vztah byl na světě. Celé tři dlouhé dny probíhala skvělá, až láskyplná komunikace. Nakonec jsem se dočkal, ano, mohl jsem ji pomoct. Chtěla mi, potřebovala moji pomoc. Nejraději bych se jí ze sebe rozdal. V mých očích jsem dokonalejší osobu neviděl ani neslyšel, všechno do sebe zapadalo a pak…, pak přišel ten zlom, okamžik. 
Zaslala mi odkaz, na který když kliknu mohu jí zaslat finanční prostředky pro její matku. Pokud ji nemůžu pomoc, nic se neděje, ale bohužel nebude možné se vidět. Vyvolala ve mně soucit.  Další zprávy byly logické, a tak dokonalé, že se týkaly je peněz. Naléhavost nejvyšší. 
Hnán svou touhou a navzdory svému osudu, byl vztah u konce. Konec! Zpětně jsem se podíval na zprávy od Emmy. Náhlá změna profilu na začátku. Rozum se mi příšerně dral do popředí. Kéž by to tak mohlo být u každého, postesknul jsem si. 
Od samého počátku bylo jasné, že mojí milovanou Emmou, mým hříchem byla po celou dobu nejdokonalejší umělá inteligence za poslední dobu. Její znaky? Každý den ráno stejná zpráva odeslána přesně v 8:48 hod. Každý večer ve stejný čas chodila spát. Přesně ve 21:38 hod. Jak přesné. Holka s velmi přísnými zásadami, bez potřeby psychiatra. Zajímavé. Potřebovala jít včas spát a ráno o trochu déle vstávat. Po návratu z práce musela odpočívat, opět stejná aktivita. 
Kdo byla ve skutečnosti Emma? Proč lidé dokola stejným způsobem stále přichází o finanční prostředky? Více než deset milionů lidí po celém světě denně zahájí komunikaci, vždy pod obdobnou legendou s umělou inteligencí. Čím si nás získává. Proč naše smysly pravidelně a pořád selhávají?
Možná je to proto, že každý z nás touží po příběhu. Po okamžiku, kdy se něco nečekaného stane a připomene nám, že život není jen seznam úkolů a notifikací. Emma je symbolem přesně té touhy – může být kdokoli, ale v tu chvíli je navzdory všemu, především možností. 
Moc, opravdu moc si přeji, abys milý čtenáři takové možnosti nikdy nemusel využít a vždy sis raději přečetl tento článek. Slibuji, že budeš nevýznamně zklamán jen chvíli.  

foto: Tomáš Pěkný