| Po kopcích a rovinách, po horách i dolinách, neustále jenom bloumá, lidi, které potká, zkoumá. Přichází však jeden den, kdy znaven a vysílen spočinul na cestě polní blízko vísky Horní Dolní. Jak tak téměř usíná, na páníčka vzpomíná, čenich náhle zachycuje stopu, která známá mu je. Pryč je všechna únava, radost sílu dodává. Vyskočil a rychle pádí, tam, kam jeho čich mu radí. |
Běží jako šampion a už vidí: Je to on! Na palouku, na lavičce, zpívá píseň po písničce. Jeho milý páníček pěje jako slavíček. Babička si v stínu hoví, děda v mysli moudra loví. „Punťa!" hošík vykřikl, až se málem ulekl. Přestal zpívat okamžitě, pejskovi vstříc vyšel hbitě. Myslel, že se utopil, a teď tady náhle byl! Punťa jeho milovaný, páníčkem svým postrádaný. |
