| Ó, to bylo vítání při radostném setkání! Klouček samým štěstím plakal, Punťa kolem všech hned skákal. Babička mu dala pít, děda ho směl nakrmit. Potom si s ním chvilku hráli, rozprávek se zatím vzdali. Slunko téměř zapadlo, vidět bylo pramálo. Žena hledí do tváře stařičkého rybáře: „Musíme už domů jít," oznamuje. „Nemám klid. Cesta zpátky je moc dlouhá, všude bude jen tma pouhá." |
Na nohou hned rybář byl, k ženě vlídně promluvil: „Velice jste, lidé milí, moje srdce potěšili. Přespat u mě můžete, ráno domů půjdete. Chcete tedy, moji hosté, přenocovat v jizbě prosté?" „Ano," řekla babička, hladíc vlasy hošíčka. Ten se svého pejska držel, ale pak se neudržel: „Můžu si k vám Punťu vzít?" chtěl se radši ujistit. Děda nato: „ Samosebou, jasně, jen ho vezmi s sebou." |
