Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Angličtinářkou na Západočeské univerzitě
Úvodník: Markéta Jansová (*1982) se pro název své knížky inspirovala názvem románu Svět je malý (1984). Ten napsal David Lodge, odehrává se roku 1979 a poprvé česky vyšel roku 1988 v překladu Antonína Přidala.
Článek: Je dobře možné, že autorka ten skutečný román o práci lektorky angličtiny nikdy nenapíše, a to především z toho důvodu, že ji zaměstnání vytěžuje a ona je zodpovědná; uvědomil jsem si to nad její prací o jednom jediném semestru, vnímaném čidly pedagožky, a líbí se mi ty příhody a to, že tituly kapitol vtipně parafrázují názvy klasických děl. Beznadějné vyhlídky, O nelidském údělu, Přetěžká hodina, Účastnice zájezdu, Tramvaj do stanice ouha, Nejapný žert, Mnoho povyku pro něco, Schíza a předsudek, Drsná je noc, Rozinky hněvu, Paní much, Učitelka je ve své třídě sama.
Markéta Jansová učí na Západočeské univerzitě anglickému jazyku a především si všimnete, že se její poloha podobá situaci pedagožky středoškolské. Současně klade knížka důraz na jistou stresovost těch situací a spisovatelka si očividně zbytečně, a přece opakovaně klade otázku: „Zvládnu to?“ A nedrží se žánru románu, ale v rovině subjektivně dokumentární.
Začíná, jak jinak, prvním dnem letního semestru a všecko se sice odehrává v Plzni, ale někteří studenti a některé studentky sem v klidu denně dojíždějí z Prahy. Typickým problémem hned na úvod je blbě vytvořený rozvrh vyučovacích hodin a cituji:
„S Benem jste oba napsaní na obecnou část, takže někdo z vás musí vzít odbornou.“
Asi tuším, kdo ten někdo bude. S Benem učíme jednu skupiny „angličtiny pro umělce“ napůl a já v pondělí a on ve středu. Očividně jsme oba v prvním týdnu odučili totéž.
„Já si klidně odbornou část vezmu,“ nabídnu se pro-aktivně, protože by to stejně takhle dopadlo. „Koukala jsem, že témata jsou docela fajn,“ lže hlavní hrdinka a tuší o některých z nich, jak jí dají do těla; ale nemlží a bude jí to „vítaným oddechem od nekonečného omílání předpřítomného času“.
Nic to nemění na skutečnosti, že byl Markétín vstřícný úsměv a postoj zástěrkou charakteristické vnitřní paniky. „A lepší než suplování to bude,“ ví a vnímá i některé své chyby. Přehnaně gestikuluje a potřebuje chodit podobně jako Pavel Vondruška ve známém filmu s Marečkem. Anebo se i přehnaně usmívá? Zvlášť jako žena rovněž řešívá, jak se do té které hodiny decentně obléknout a čím oblek doplnit. „Ani už nevím, kolik náramků jsem si zlomila anebo roztrhla jen proto, že jsem si s nimi při výuce neustále hrála.“
I do kotlů této výuky! Jsou perné i pro některé studenty a paní přednášející svou mateřštinu v hodinách takřka nepoužívá. Kritické období každého semestru vždy začíná ve čtvrtém týdnu a naší vypravěčce nedává ani tak práci odborná jako psychická příprava. I její maminka učívala a žáci ji milovali, ale trvalé „nervy“ domů nosila a vždy takhle v neděli večer se atmosféra doma „dala krájet“! To studenti jsou obyčejně spíš v klidu a dvoutřetina učební skupiny bez problémů přijde na hodinu pozdě.
Vlajkovým předmětem Markéty Jansové je „angličtina pro cestovní ruch“, ale řešívá souběžně taky jiné ruchy a tajně prahne, aby směla studenty poprosit: „Nevyrobili byste si cedulky se jmény?“
Doma relaxuje i jógou a má malé děti a za sebou mj. osm let mateřské dovolené. Ony děti obyčejně ráno veze nejprve do jejich školy, a to v MHD, což je rychlejší než autem, a skutečně poprvé nad Jansové prací odhaluji, že se minimálně v Plzni říkává „jezdit sockou“. Většina vysokoškolských pedagogů přijíždí ovšem do práce vozem.
Vypravěčka Světa je vždycky ráno notně nervózní, a to navzdory tomu, že by vše mělo být, jak to má vypočítané a v pohodě. „Ráno umělci, odpoledne turismus a mezitím úřední hodiny. A pauza na oběd.“ Co tedy chtít víc? I špás? Ano, a dochází na to.
Například jí někdo dokonale vystěhuje stůl a ona věci posléze najde jinde a na hromadě. Ovšemže až poté, co se považovala za vyhozenou. A běží šestý týden semestru a právě v téhle polovině půlroku vždycky přichází všeobecný útlum. Znamená víc absencí a zpožděnek, ba „studijních exkurzí“, a sama Jansová sice kdysi pronikla na „pedák“ ráda, ale první dva roky studia, jak přizná, neplánovala učit.
Šla na vysokou kvůli anglické literatuře, které ale nepotkala dost. Zato potkala předměty jako „didaktika angličtiny“ a ty zprvu hodlala jenom přetrpět, ale pak… Vida, právě z těchto „skupinových šaškáren“, původně tak obávaných, vlastně těží dodnes.
Čas každého semestru letí neuvěřitelně a přichází i předletní svlékání mezi studenty. „Jednou jsem dokonce zaregistrovala žabky na bosých nohou a minišaty se špagetovými ramínky.“ A naše vypravěčka dělá, co může, ale ani tak občas nepochopí, proč na ni kolegyně po ránu divně vejrají. „Říká se tomu syndrom podvodníka. Ničím se neprohřešíte… a stejně si připadáte jako hříšník. Když se přidá overthinking, nadměrné přemýšlení, má člověk o zábavu v hlavě postaráno.“ A co víc, uchyluje se někdy až ke konspiračním teoriím (znám to sám).
Sama budova školy zachycena je knihou spíš jen vágně, ale vlastní sdílená kancelář, ve které tráví pedagožka přestávky, působí věrohodně; tak jako rozpaky nad výhodami a nevýhodami vůbec nejvzdálenější učebny „až ve věži“. Hrdinka mívá v noci divoké sny a ty „školní“ nejsou neobvyklé. Nešla někomu na obecné matematika? Vrací se to! A ve snech chodí naše angličtinářka „zásadně“ pozdě, zatímco v reálu se do školy neopozdila, jak ví, naprosto nikdy. Nikdy ani nezaspala a všude naopak chodí dřív. Ostatní tím až stresuje. A není bez zajímavosti, že se tahle výborná pedagožka nikdy systematicky neučila anglickou gramatiku, ale vstřebala ji prý spíš instinktivně.
Gramatiku ráda neučí a přehledy gramatiky ostatně bývají studentíkům leda k popukání. A vůbec, vysvětlete „nepřímou řeč“ v souvislosti se dvěma minulými časy ve větě plus časem předpřítomným i předminulým… Uf, už jen tři týdny do konce semestru a „v Maslowově pyramidě potřeb se potkáváme na prvním levelu“. Přichází finále?
Ano; a ač to bylo permanentně připomínáno, třetina studujících nadále netuší, že mají v desátém týdnu odevzdávat svůj „projekt“, který… V čem vlastně spočívá?
Prezentují se často tříminutová videa a je na nich povoleno pracovat ve dvojici. Předposlední týden se nese v duchu odevzdávání závěrečných prací a psaní zápočtových testů. Výuka odpadá a studenti měli, dodejme, na zmíněných projektech pracovat nejlépe od prvního týdne semestru, ale to se zhusta neděje a celkem se pozná, zda je posléze udělali za dvě hodiny.
Při prezentacích se, jak zvíme, pokaždé opakují podobné typy studentů. Například Prchal, který se polovědomě sune k „únikovému“ východu. Pan Modlil nenavazuje nikdy oční kontakt. A pan Čučil se nikdy nepodívá mimo pedagogovy oči a Divil, ten řekne pomalu jako v povídce Stephena Leacocka: „Ach, jak to, že mi půl prezentace chybí? To se vám divím… Včera tam ještě byla celá!“
Číst práce vašich studentů závěrem jejich studia nemusí taky být povzbuzující a trapné, ba neuvěřitelné se může zdát i jen to, jak často lidé nevnímají nepravidelný plurál a počitatelnost, aby s poklidem psali CHILDRENS. Ano, S je navíc.
Pánům ekonomům se zas plete launch a lunch (zahájení a oběd) a slovo course (kurz) vyslovují studenti veškerých oborů zásadně jako „curse“. Prokletí.
A je zde „dojezdový“ a „teprve“ třináctý týden. Ten nejhektičtější. Markéta Jansová během toho týdne mj. opravuje eseje a na předtermíny prahnou přijít dvě třetiny zkoušených. Zvláštní autorce připadá taky to, že až tehdy vidí studenty zblízka a ve „špičkovém rozlišení“. Už je pak čekají jen státnice a pár z nich jí pokaždé přiroste k srdci.
O to horší může být loučení.
Svět je stále malý není žádným „akademickým románem“, ale na současné poměry ve školství je, řekl bych, jeho nad jiné vynikající náhražkou.
Markéta Jansová: Svět je stále malý. V edici Ulita řízené Vladimírem Novotným vydáno v Pro libris. Ilustrace Soňa Brabencová. Doslov Vladimír Novotný. Plzeň 2026. 52 stran.
Foto: ilustrační
02.04.2026 - Ivo Fencl