Svět byznysu se občas snaží velikonoční symboliku vytěžit natolik, až narazí na hranu vkusu. Příkladem za všechny je kauza jednoho britského supermarketu, který před lety uvedl na trh „bezhříšné“ velikonoční vajíčko, čímž chtěl cílit na zdravý životní styl. Výsledek? Pobouření věřících i sekulární veřejnosti, která v tom viděla popření podstaty svátku. Podobně „úspěšně“ dopadly pokusy o prodej živých barvených kuřátek v některých asijských zemích – aktivita, která sice vypadala fotogenicky na sociálních sítích, ale skončila obrovskou vlnou kritiky za týrání zvířat.
Na opačném pólu stojí momenty, kdy se Velikonoce staly katalyzátorem něčeho dobrého. V posledních letech se ve světě, ale i u nás, rozmáhá trend „charitativních Velikonoc“. Místo tun čokoládových figurek lidé stále častěji investují do nákupu „skutečných“ slepic nebo koz pro rodiny v rozvojových zemích prostřednictvím humanitárních organizací. Tento posun od konzumu k reálné pomoci je považován za jeden z nejúspěšnějších pokusů, jak tradici darování vtisknout nový rozměr, který dává smysl i v 21. století.
Někdy se tradice nepovede prostě proto, že je pro zbytek světa nepochopitelná. Zatímco my máme pomlázku (kterou cizinci často vnímají s velkými rozpaky), Norsko má „Paaskekrim“. Je to zvláštní tradice, kdy celý národ o Velikonocích čte a sleduje detektivky. Vše začalo v roce 1923 geniálním, ale matoucím marketingovým tahem nakladatelství, které otisklo reklamu na novou knihu na titulní straně novin tak přesvědčivě, že lidé věřili, že jde o skutečný zločin. Z „podfuku“ se stala nejoblíbenější tradice země.
Češi milují rekordy, a tak se každý rok v některé z obcí „povede“ upéct gigantický mazanec nebo ozdobit největší kraslici v zemi. Příkladem za všechny jsou Jižní Čechy, kde se v minulosti podařilo vytvořit „Kraslicovník“ – strom ověšený tisíci ručně malovaných vajíček. Tato aktivita dokázala spojit celou komunitu, od dětí ve školkách po seniory v domovech důchodců, a vytvořila vizuální unikát, který přilákal turisty z širokého okolí.