Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Zpěvák Petr Novák, já a náhrobní kámen vlakovky
Úvodník: V devadesátých letech jsem byl zaměstnancem vlakové pošty, a to takřka do likvidace provozu na konci tisíciletí. Byla to hezká práce a říkám, že ideální, ale samozřejmě ideální pro určitý druh lidí, které nedrží doma děti či manželky. A někdo potřebuje chodit každý den do práce.
Článek: Tady jste nemuseli, ale dostali jste pěkný rozpis a akceptovali turnusy jízd a během asi tak měsíce nebo dvou člověk vystřídal putování do nejrůznějších lokalit Česka, přičemž dopisy a balíky jste se naučili třídit rychle. Vždycky jste něco vezli „tam“, jiná psaníčka zpátky a většinou se jezdilo přes noc a třídilo cestou, a když jste byli schopní a měli to rychle, mohli jste se přikrýt poštovním pytlem a spát. V těch vagónech byli i ložničky a ubytovny čekaly v cíli, ale zrovna tak jste mohli v cíli vyrazit na celodenní výlet po okolí Varů (dejme tomu).
Onu práci líčím v knize, kterou mi letos vydali včetně lehce surrealistické obálky, tu jsem nakreslil a symbolicky se tím mumrajem na ní pokouším zachytit aspoň určitý stupeň svobody, jak jsme ji u „vlakovky“ v devadesátých letech cítili; a aniž by nám z téhle pohodové práce „harašilo“ v kebulích, byli jsme všichni přesvědčeni, že nic lepšího není a už nebude - a v tom jsme se asi nemýlili.
Proč to šlapalo a tak dobře fungovalo? Vlakovku - v té samé podobě - vymysleli a zavedli už za starého dobrého Rakouska a moc se od té doby nezměnila; snad jen vytápění vagónů (už jsme netopili uhlím).
Jak vzpomínám, taky Jiří Karásek ze Lvovic, aniž bych se s ním chtěl srovnávat, jezdil jeden čas s vlakováky a pochvaloval si, že mezi směnami mohl klidně brouzdat po Vídni a našel tam snad i nějakého přítele. Já už do Vídně nejezdil, ale občas jsme mohli brouzdat po Brně, Tachově, Budějovicích, Klatovech, Chebu, Varech nebo třeba Domažlicích a… Teprve vpodvečer domů s novou várkou místní pošty. Byly to, jak říkám, „zlatý časy“, už se nemohou vrátit a nepochybně bych dnes byl jiný člověk, kdybych nesdílel tohle poslání už po svém dvacátém, ale ještě po třicátém roce života. Do té doby mě nikdy nikdo nijak „nepřiškrtil“ a nenacpal do žádných mezí a připomenu moment, který mi připadá symbolický. Jednou jsem skončil putování v Chebu a podle rozpisu měl jet zpátky až nazítří, takže jsem toho využil a šel na koncert Petra Nováka. Jenže oni ho zrovna zrušili. Snad byl Novák nějak indisponován, to netuším, ale já si řekl navzdory všemu, že se „za ním“ stejně podívám. Nežil jsem v Praze, ale také do Prahy jsme poštu pilně vozili a končili buď na letišti (to však byli výjezdy autobusem) nebo na Hlaváku. Následně volno… a věděl jsem, že Petr Novák přes den sedává v jednom podniku naproti domu U Rotta. Šel jsem tam úplně ležérně a jenom vlastně nahlédl a páni, on tam opravdu seděl a hulil a měl před sebou… snad minerálku! Já tomu nemohl uvěřit, tak jako nějaký vidlák z Plzně, ale hlavně kvůli tomu zrušenému koncertu. A o koncertu jsem chtěl logicky začít, ale nakonec jsem se o něm vůbec nezmínil.
Ani mě taky nenapadlo si vzít nějakou Novákovu desku k podepsání a připadalo mi, že to dělá každý, tak to nechci opakovat, a výčepnímu jsem řekl o pivo a sedl si dál od Nováka a on se na mě podíval; a kdyby se na mě tak zvláštně nekoukl a kdyby tam nebyl zrovna sám, tak já bych vážně vypil jedno pivo a pozdravil ho… a šel. Nic víc. Ale takhle mě to podnítilo a řekl jsem: „Dobrý den. Vy… jste úplně mimo všecky normy.“
Protože i moje práce ve vlacích mi tenkrát připadala „mimo normy“ - a on se usmál. Pil tu sodovku (či to bylo víno?) a naznačil jsem ve vzduchu, že si s ním cinkám, a napil jsem se. A možná si řeknete, proč jsem zrovna takhle nešel i za Hrabalem k Tygrovi, anebo ještě za nějakým dalším známým vysedávalem, ale já si vždycky říkal, že by se Hrabal se mnou vůbec nebavil, zatímco tady byla naděje. A ukázalo se, ano, že se nepletu. Petr Novák prý spal většinou až do jedenácti a šel následně právě do „Lívance“ (kousek od Staroměstské radnice, kde se roku 1986 ženil s paní Jakoubkovou) a dlouho tam visela jeho platinová deska. Něco si dal v poledne k pití, snad i k jídlu, a když neměl koncert, šel se odpoledne ještě vyspat a večer tam už možná seděl podruhé a často s textařem Pavlem Vrbou. Mluvil však málo a většinou žvanil právě Vrba; ale to jsem ke své škodě nezažil. Oni chtěli udělat ještě desku, ale moc o tom kecali a to dopadá blbě.
Znal jsem i legendy, že Novák platí jako grant za celý lokál včetně ometáků jako já, ale to mě nepotkalo a pamatuji si, že jsem po krátkém rozhovoru v legraci řekl: „No, ale jsou i lepší, ne?“ A Novák přikývl a jmenoval Hendrixe. Já byl ovšem vždycky spíš přes literaturu a znal legendárního Jimmy Hendrixe v té době leda podle jména, takže já ho Novákovi leda odkývl a brzy se pakoval, i když vysoce šťastně… Uvědomil jsem si, že jsme každý z jiného světa a nejsem ve svém živlu; a to, že tam byl sám jen s výčepním, přijde mi dnes až neuvěřitelné, a občas se ptám nějakého člověka, jestli se s Novákem osobně setkal, a většinou ti lidé kupodivu vrtí hlavou. To já byl dvakrát na koncertě a dvakrát u onoho Lívance, ale podruhé už tam Novák neseděl a nějak jsem na něj pak zapomněl, a jak víte, umřel rok a půl po své padesátce - v roce 1997, napřesrok to bude třicet let.
Pošta taky umírá. - Dnes už se pouze mailuje a komunikuje všemožně nepapírově a existuje mj. Zásilkovna, což není Česká pošta. Dostali se do nepříjemné situace a představa, že pro ně kdysi pracovali muži a dámy v modrých vagónech a že Pošta spolupracovala s Českými drahami asi je pro dnešní šéfy úsměvná. Zbyly pouze vzpomínky lidí, kteří navíc vymírají, a dokonce už zanikl i časopis, který jeden čas žil z nostalgie po téhle práci.
Jsem taky pamětník a v mé knize je příběh, ale duší je vsazení příběhu do fascinujícího prostředí, které pro mě zůstává naprosto nezapomenutelné, a nechci produkovat patos, ale je to jako když slyšíte Náhrobní kámen, ten song, a už na to zbytek života jen vzpomínáte.
Vzpomínky jsem obtiskl do knížky, načmáral obálku a jenom hrdinové a hrdinky se reálně jinak jmenovali, ale jejich předlohy mě obklopovaly, a to mile, a na věci mi zpětně připadá zvláštní už to naše poctivé zachovávání listovního tajemství.
Jistěže jsme tajemství dodržovali! Nebylo pro mě představitelné, že bych jakýkoli dopis ze zvědavosti otevřel a následně zase zalepil. To se nedělalo. Ani nebylo představitelné, že bych nějaký ukradl. Zničil. Nedej bože! Taková věc vás ani nenapadla, a to ani ve snu, a podotýkám, že to nebylo ze strachu: Ve vagónech neexistovaly jakékoli kamery.
Nelze samozřejmě popřít, že se občas objevil mimořádný „šikula“, který zásilky příležitostně vykrádal, ale to byly obrovské výjimky. Za léta jsem se jen párkrát setkal se situací, kdy byl nějaký kolega zničehonic propuštěn do „normálního světa“, ale pak jsem skončil i já, poctivec, a prý jsme byli nerentabilní; takže jsem taky musel do normálního života a poznámky se svými příhodami během desetiletí párkrát přepsal, než mi to připadalo hodno knihy. Zaznamenávám taky to, jak jsem se během těch takřka už Kristových let zamiloval, ale implicitně je tam, doufám, cítit láska jiná: K poště, k práci, kolegům i svobodě, která byla v devadesátých letech tak neuvěřitelně samozřejmá.
Ukázka z knihy: Haraš - Ivo Fencl | KOSMAS.cz - online knihkupectví
29.03.2026 - Ivo Fencl