Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Původ psaní, Páral a jiné svízele
Úvodník: Psaní je terapie. Jako když se proběhnete. Ale někdo zvládá obé. Běhá, píše. Někdo jenom běhá a hodně spisovatelů vůbec neběhá, protože jim chybí noha.
Nemyslím to doslova, ale spisovatelů někdy kus chybí. Nemusejí si to uvědomovat. Někdy si to s léty uvědomí. Nejsou komplet. Jako by je osekl nějaký kat.
Článek: Zůstanu u metafory s nohou. Jistěže jsou taky protézy. Beznozí díky protéze úspěšně běhají, ale úplně stejné to není, no, a rozdíl někdo beznohý vytočeně, ne-li zuřivě vylíčí a… Vytvoří knihu. Čteme, odložíme a někdo ji odloží už po chvíli a jiný sice dočte, ale nikdy se nevrátí.
Tak to chodí. Ale podle mě není ideální dát spisovateli šanci třiceti stránek, a když nás text nezaujme, tak „adios“. Ano, sice to je pragmatická, chlapská a koneckonců trefná metoda, jak se vyhnout zbytečným knihám a zbytečné četbě, ale někteří spisovatelé začátky nezvládají, zatímco ke konci to jede jako Mosad. Respektive… Oni neumějí odrazující úvody odstřihnout, nechali to tam chybně a měli blbého redaktora: zadělali si těsto na nezájem.
Vladimír Páral, který žije v Mariánských Lázních a 10. srpna oslaví 93. narozeniny, říká, že testuje autory jinak. Otevře knihu uprostřed nebo ve třetině nebo kdekoli a přelouská pár odstavců. Pokud ho zaháčkují, vrátí se na začátek. Tu metodu uznávám, ctím i aplikuji a podle mě je vhodnější než metoda začátků.
Už jiná věc je, že máte X spisovatelů a kritiků gentlemanů, kteří vám neřeknou pravdu. Jste například hezká žena? Zaručeně se vám dostane chvály! Ale je pak otázka, nakolik na Páralově chvále budete moct stavět vznosnější domy svých knih. Ale taky uznejme, že víra vložená i ve slabšího autora může slabocha občas nakopnout a dát mu vzpruhu a on skutečně vytvoří skvělou věc.
Josef Škvorecký (1924-2012) si stěžoval, že dal v mládí na jednoho kritika, který mu to peprně natřel, a že kvůli němu přestal asi tak na rok psát. Možná i na déle. Úplně ztratil sebedůvěru. A co vyvozoval „Škvor“ z této zkušenosti? Že jsou kritici - slušně řečeno - na dvě věci? Ale ne. Ctil novináře dál a snad upřímně a sám se stal - mimo další práce - jedním z nich, ale uvědomte si, že se každému nedá věřit na sto procent a jsou taky kritici omylní a podplacení, a jak řečeno, sváditelní.
O čemž vsuvku. Mne Páral vždycky chválil! Napsal mi třeba dopis, který mám dodnes schovaný, a on tam tvrdí, že taky u mě namátkou přečetl nejprve pár odstavců mé knihy Smíš zůstat mrtev, které se mu zalíbily, takže se vrátil na začátek. Ale nepíše už, jestli pak na začátku neučetl pouze jedinou větu, aba navždy skončilJ. Každopádně mi dal psychickou podporu, kterou někdy potřebujeme právě od lepších kolegů. A taky je tu možnost, že si mě přidal do kolonky „něco na něm je“ díky tomu, že jsem hned první knížku (a já mu ji poslal) napsal (právě) o Mariánkách a Lázních Kynžvartu, kde to má tak rád.
Abyste ale rozuměli: skutečně tomu věřím, že se Páralovi zamlouvám, anebo některé mé knihy, a silně pochybuji o tom, že by byl výslovně neupřímný; i když je občas chvalotechnou.
Jednou jsem ho na Světě knihy v Praze potkal se svou kamarádkou Janou, které to moc slušelo a se kterou jsem vůbec nechodil, abychom se většinou vídali jenom na holešovických Světech knihy. Uviděl jsem Párala a Janě řekl, že pro něj musíme být milenci, a tak jsme ho oslovili a on byl šťasten. Poprosil jsem ho, aby nám prorokoval s Janou budoucnost, on to udělal skvěle - a byla to krásná, šťastná a společná budoucnost. A Jana byla paf. Koneckonců se ta budoucnost tenkrát i mohla splnit a obávám se, že to záleželo také na mě. Neřekl bych, že tam Páral pouze pábil: on má čich a oči a říkal nám, co taky cítí. A za druhé má pro ženy slabost. Můj kamarád Vladimír Novotný, jinak celkem známý spisovatel a kritik (19. srpna oslaví 80. narozeniny), mi o tom dokázal vyprávět takřka legendy. Novotný chápe, že Páral napsal četné výtečné knihy, ale to mu jako kritikovi vůbec nebrání, aby se lehce nenavážel do některých jeho vlastností, přičemž mi utkvěla kupříkladu tato Novotného poznámka a připomínka: „A ta mladice okolo nás prošla a už jsme vždycky dopředu věděli, že neuplyne ani pár vteřin a proletí taky Páral, a to kalupem za ní.“
Zrovna tak se nedá ignorovat, že má Vladimír Páral jisté charisma, a věřím, že mu pomohlo. Vybavuji si, jak se na jednom menším filmovém festivalu v Plzni účastnil asi před dvaceti lety uvedení staršího filmu podle svého románu. Lidi už čekali vsedě v sále, ale já na to neměl čas jít a jenom pozoroval Párala, jak napjatě (a vysoký) čeká venku u dveří do kina. Nemohu říct, že by mi nepřipadal nervózní. Ačkoli už byl tehdy starší, stál tam jako vzrušený chlapec. Samozřejmě ne sám, s několika účastníky festivalu. Na nějaký pokyn měli vstoupit před lidi a uvést film? Houby! To sám Páral si rozhodoval, kdy „slavnostně“ vstoupí. Dlouhý čas měl ruku položenou na vnější klice a na límec mu vzadu visel ten jeho krátký cop. Vypadal dobře. „Pojďme.“ Vstoupili. Možná jsem mu těch patnáct minut slávy záviděl? Možná! Ale především se mi líbilo něco jiného. Jak si je umí užít.
A co se týká vlastního psaní, měla by vám, jak říkám, nenápadně chybět noha. Potom je zbytečné se spisovatele ptát, proč píše, děje se to samo a je to i zlozvyk. Často tím doplňujeme absentující nohu, jak řečeno, a chápat to ani nemusíme. Dokonalí lidé nepíší.
A většina spisovatelů vytvoří to, co musí, a jednou to proškrtá a něco je při druhém čtení napadne navíc, tak to přidají, no, a samozřejmě vám výsledek vždycky někdo vydá. Jste-li génius, vymalováno; jenže géniů moc neznám a většinou výsledná kniha dokonalá není, což si ale autor uvědomí teprve za rok. Nebo vůbec. Aby si to neuvědomil, někdy ji ani už nečte a zachová si uvnitř duše představu ideálu oné své knihy, již měl, když ji šťasten tvořil. Nic to nemění na tom, že si dílo zcela nesedlo.
Což by mělo. Jistě znáte Stephena Kinga a ohledně psaní sepsal lepší rady, než tu klohním, a na značném počtu stran. Vzpomíná taky na vlastní pokusy, většinou úspěšné, a zmiňuje román Nespavost - a přiznává, jak výrazný má pocit, že si toto jeho dílo „nesedlo“.
Co tím myslí, je jasné každému, kdo se psaní věnoval jen trochu úporně. King radí, abychom původní rukopis nechali ležet šest týdnů, načež ho znovu čtete a přepisujete. Něco dáte pryč a něco vás napadne nového, takže to přidáte, a King tvrdí, že až moc přidává a málo škrtá. To je normální. Ale zvláštní mi připadá jiná věc.
Jsou jistě případy (a časté), kdy je kniha skutečně už po druhém až třetím přepsání hotová, ale to překvapivě neznamená, že si stoprocentně sedla. Přepisování si lze představit i jako dlouhodobý program, a pokud jste dostateční blázni, přepisujete původní věc každý čtvrtrok. A vy mi teď řeknete, ano, že to od jisté chvíle nic nového nepřinese, ale váhám. Najednou se - a teprve po delší době - mohou vynořit teprve ty nejlepší nápady… a hlavně se vám propojí v textu souvislosti, o jejichž propojení jste dlouho ani nesnili… Zvláštní, že máte následně pocit, že to tak „prostě muselo“ být… a že už původní koncept někde existoval, zatímco jste ho jen archeologicky oprašovali od hlíny: víc a víc. King říká to samé a většina intenzivně píšících autorů si toho taky všimne: knihy se nepíší, knihy jsou „někde“ už napsané a jenom se vyprošťují ze suti. Je to záhada záhad? Krása krás? Bohužel na to vyprošťování nemá většina lidí náladu a koule a čas anebo já nevím, co je na to ještě třeba, a někdy čteme knihy a říkáme si: „Tohle ujde, ale není to úplně venku, jak by mohlo venku být. Je to trochu popravené.“
A čteme klidně i knihy ne zcela usazené a ne úplně vyňaté z podzemí; ale naštěstí je taky dost těch totálních úderů na solar a poskytnu dva tipy (a Párala už nechám stranou). Jsou to dobré tipy a dva příklady absolutních až mistrovských děl, kde už se opravdu nedalo nic víc vyhrabat.
22.07.2026 - Ivo Fencl