Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Zpráva z hořící laboratoře: Výzkum pidimozku
Úvodník: Pidilidi nás fascinují. Tito zvláštní tvorové obývající naši planetu nás k výzkumu přivedli již v minulosti. Z prvního šetření vyplynulo, že pidičlověk je zmenšenou kopií maxičlověka a své orgány využívá obdobně, včetně pidimozku jako zdroje myšlení, paměti, emocí i chování.
Objevil se však rozpor. Na otázku „Čím ty vlastně myslíš?“ odpověděl jeden z pidilidí: „Tímhle.“ Ukazováček přitom směřoval k reprodukčnímu orgánu. Jelikož šlo o pidimuže, nebylo možné tuto hypotézu zcela vyloučit. Rozhodly jsme se proto zjistit, kde se zdroj myšlení skutečně nachází a jakým způsobem tento proces probíhá.
Článek: Metodika: Příměstský tábor jako krycí operace
Stejně jako při prvním výzkumu jsme vybraly vzorek dvaceti pidilidí ve věku čtyři až deset let a svůj záměr opět ukryly pod nenápadný název Příměstský tábor. Samotnou metodiku nám poskytl jeden ze zkoumaných subjektů slovy: „Budeme to dělat tak, abychom u toho vypadali inteligentně.“
Výzvu jsme nepodcenily. Helena, fyzioterapeutka a inženýrka ekonomie, převzala dohled nad následky pohybového nadšení i rozpočtových škod. Já, magistra sportu a wellness specialistka, jsem zajišťovala běh za neřízeným kolektivem a obnovu psychické rovnováhy po svačině. Souhrnný potenciál týmu se jevil jako nadprůměrný. Z minulého výzkumu však bylo zřejmé, že při zkoumání dvaceti pidimozků jsou vysokoškolské tituly pouze ozdobnou cedulkou na dveřích hořící laboratoře.
Krizový režim pidimozku
Do první části výzkumu jsme zařadily stresovou situaci – záchranu lidského života. V teoretické části si pidilidi vedli překvapivě dobře. Obsah lékárničky popsali téměř bezchybně, pouze jeden z nich navrhl doplnit ji o pilu. V případě řezné rány by totiž podle jeho odborného názoru stačilo amputovat postiženou končetinu. Krvácení by tím bylo odstraněno. Bohužel i s končetinou.
V praktické části se výsledky zhoršily. Figurant simulující náhlý kolaps byl po krátkém konziliu nejprve resuscitován lechtáním. Když tato metoda selhala, následovala masáž srdce v oblasti břicha. Došlo sice ke zrychlení peristaltiky, nikoli však k obnově životních funkcí.
Mírný pokrok nastal při použití mobilního telefonu. Bezvládný figurant byl opakovaně vyzýván, aby si zavolal záchrannou službu. Když nereagoval, jeden z pidilidí mu ochotně půjčil vlastní telefon. Na otázku, proč si člověk bez známek života nemůže zavolat pomoc sám, zaznělo logické vysvětlení: nezná PIN.
Zdroj myšlení se zde tedy jeví jako mozek, byť v krizové situaci pracuje v úsporném režimu. V přítomnosti pidičlověka je proto vhodné zůstat nejen přítomen tělem i duší, ale především živý. V opačném případě hrozí, že pidičlověk začne ze situace těžit maximum. V našem případě uloupením obuvi postiženému. Nutno dodat, že ten zázračně ožil. Jednalo se o vysoce prestižní značku.
Pidilogika v praxi
V praktickém úkolu měli pidilidi vytvořit výrobek a nabídnout jej k prodeji. Nad některými výtvory jsme se odborně pozastavily. Netušily jsme, na co se díváme. Abychom zakryly vlastní bezradnost, kladly jsme zasvěcené otázky na bezpečnost a praktičnost. Jedna skupina nás ujistila, že výrobek je praktický, protože se nemusí používat, a bezpečný, protože ještě nebyl vyzkoušen. Tím byla jeho funkčnost považována za prokázanou.
Selektivní paměť
Proces ukládání informací v pidimozku se ukázal jako vysoce selektivní. Pidičlověk si není schopen zapamatovat, kam odložil čepici, tenisky ani vlastní ponožky, zato zcela přesně ví, kdo mu před třemi lety slíbil zmrzlinu po obědě a slib dosud nesplnil. Z toho lze usuzovat, že pidimozek paměť má. Jen ji odmítá plýtvat na zbytečnosti.
Zvláštním filtrem procházejí zejména rozkazovací věty. Navenek pidičlověk působí, že sdělení rozumí. Přikyvuje, hledí soustředěně a občas dokonce vydá zvuk připomínající souhlas. Ve skutečnosti však v pidimozku probíhá rozsáhlá jazyková úprava. Pokyn „Nechoďte ke břehu!“ nehodnotí jako prevenci utonutí, nýbrž jako příležitost prověřit plavecké schopnosti výzkumného týmu. Věta „Neběhejte!“ zní pidilidem jako startovní výstřel.
Naopak informace, které pidičlověka skutečně zajímají, se ukládají do detailu. Dokáže proto dlouze přednášet o Pokémonech, Minecraftu či jiných civilizacích, bez nichž se maxičlověk dosud nepochopitelně obešel.
Důkaz selektivní paměťové geniality přinesl nevinný dotaz na víkend. Očekávaly jsme prosté: „Byl jsem u babičky.“ U pidičlověka se zálibou ve vlacích se však spustil režim průvodčího po pěti kávách. Následoval rozbor trasy Praha–Cibulka / Praha–Velká Chuchle, včetně odjezdů, příjezdů, přestupů, čísel vlaků i povzdechu nad výjimkou v provozu. Po chvíli jsme pochopily smysl tichých vozů. Naštěstí pro nás i baterii diktafonu babička nebydlela v Drážďanech.
Provozní výpadky pidimozku
Během výzkumu se opakovaně objevovaly situace, kdy pidimozek vykazoval dočasný výpadek. Nejčastěji při zadávání úkolů. Přestože bylo důrazně oznámeno, že pravidla zazní pouze jednou, po jejich třetím zopakování se pidilidi zeptali, kdy už jim budou pravidla konečně sdělena.
Podobné výpadky myšlení jsme zaznamenaly i v oblasti sebezáchovy. Posezení na rámu otevřeného okna může být pro pidičlověka osvěžující zkušeností, ovšem pouze za předpokladu, že se okno nenachází ve druhém patře.
Mozek částečně selhává již při výběru oděvu do odpovídajícího prostředí. Vysoká zimní uzavřená obuv by sama o sobě nebyla ničím neobvyklým. Pokud by ovšem venkovní teplota nedosahovala třiceti stupňů ve stínu.
Potlačení biologických potřeb
Pidičlověk dokáže biologickou potřebu zcela ignorovat. Varovné signály piditěla vyhodnocuje jako vyrušování od zájmové činnosti. Racionální myšlení se prosadí až ve chvíli, kdy je proces vylučování v terminálním stadiu. V tu chvíli se jedinec stává zcela závislým na maxičlověku, jeho psychické odolnosti a běžecké kondici.
Jako zvlášť riziková se ukázala kombinace odkládané potřeby a nevhodně zvoleného oděvu. Pidiženský overal je sice praktický, nikoli však v podmínkách lesní toalety. Jedinec se tak ocitá v časové tísni, kdy musí současně řešit několik úkolů: nalezení vhodného místa, zaujetí dřepu, nevyhnutelnou celotělovou nahotu, manipulaci s textilem nahromaděným u kotníků a zároveň i rychlost a úhel dopadu.
Alternativní zdroje myšlení
Původní hypotéza, že pidimuž myslí reprodukčním orgánem, se nepotvrdila. V oblasti lásky se jako pravděpodobnější zdroj myšlení jeví srdce. Pidimozek zde pouze chaoticky koordinuje projevy citu, například v podobě nesmělého polibku, psaníčka se srdíčky či nakopnutí objektu zájmu.
Stav, kdy řízení přebírá trávicí systém, se projevil ve třech fázích. Nejprve se pidičlověk dotazuje, kdy bude oběd. Poté zjišťuje, zda nemáme něco proti hladu. Třetí fázi je vhodné ukončit dřív, než začnou pidilidi okusovat šišky. S mákem. Naše ochutnávka potvrdila písek. Nelze tedy vyloučit žaludek jako zdroj myšlení.
Pidimozek nepracuje pouze s vlastními daty. Jestliže na otázku nezná odpověď, použije výrok maxičlověka. Pokud jsme správně porozuměly, pidičlověk připisuje vlastní existenci pouze otci a zásadně jeho ztrátě stability. Citujeme: „Táta říkal, že mu ujely nohy.“
Stejný mechanismus se projevil i při zmizení čokolády, kdy byl bez váhání označen pachatelem jakýsi Babiš. Po dohledání dostupných dat se výzkumný tým rozhodl nepouštět do trestněprávní analýzy, a tvrzení proto vyhodnotil jako převzatou myšlenku s chybou v interpretaci.
Při přenosu převzatých informací dochází k významovým ztrátám. Projevilo se to náhodně při zkoumání představ o budoucnosti. Pidičlověk se chce stát „prezentem“. Po krátké analýze jsme dospěly k závěru, že nejde o dar, nýbrž o prezidenta. Vzorem mu byl tehdejší prezident Miloš Zeman, podle něho „hustej a pankovej“. Tento závěr nás zaskočil. Jistou míru hustoty jsme připustily, s definicí punku jsme však shodu nenašly. Lze tedy usuzovat, že pidičlověk netrpí nedostatkem ambicí, nýbrž provádí spontánní výron závěrů bez opory v realitě.
Závěr
O budoucnost pidilidí se nemusíme obávat. Na základě provedeného výzkumu lze konstatovat, že pidičlověk myslí pidimozkem. Tento orgán však nepracuje samostatně. Do rozhodovacích procesů mu zásadně vstupuje maxičlověk, láska, hlad, Wi-Fi, Pokémon, touha po legraci a v krajním případě i značka obuvi.
Zároveň jsme zaznamenaly, že výzkumný tým po týdenní práci s dvaceti pidilidmi nemyslí vůbec ničím. Přesto jsme dospěly k několika závěrům: pidičlověka je třeba nejprve nakrmit, obout, přepočítat a u rybníka ho držet za trencle. Jeho myšlení pak lze pochopit teprve ve chvíli, kdy jeho svět přijmeme za vlastní. Odhodily jsme proto vědecké tituly, obuly sněhule, ochutnaly šišku s mákem a láskyplně se nakoply. Proč ne? Je to spontánní. A krásně svobodné. Jako myšlení pidilidí.
21.08.2026 - Tereza Čerbáková